Trautenberk versus Kate Moss. Kdo je šťastnější?

Takzvaní ekonomové štěstí říkají, že absolutní výše bohatství nerozhoduje o tom, jak se cítíme spokojení či šťastní. Důležitější je, jak si stojíme mezi lidmi, s nimiž se srovnáváme. Když máme pocit, že si stojíme líp než druzí, jsme šťastní. Dokud se ovšem nezačneme srovnávat s lidmi jinými, z blahobytnější vrstvy. A tak stále dokola. Věčné štěstí neexistuje. Zatímco dříve sloužil jako vzor bohatství a štěstí spíše člověk vypasenější (prostě proto, že měl na jídlo v době, kdy to nebylo úplně pravidlem), dnes je to naopak. Úspěšní a bohatí lidé jsou spíše štíhlí. Z čeho by dříve lidé byli šťastní, je dnes naopak pro polovinu lidí důvodem ke stresu a obavám, že jsou moc tlustí.

Statistici žasli, když se jim v roce 1997 dostala do rukou čísla od vojenských odvodů z okresu Plzeň-jih. Spočítali totiž, že hned 29 procent branců měří přes 185 centimetrů. Ještě v devatenáctém století se přitom mezi takové dlouhány počítala sotva tři procenta lidí. Lidský vzrůst, který byl v jednom století ojedinělý, se ve století následujícím stal takřka normou. Zeptáte-li se dnes mladíka, který měří 185 centimetrů, jestli se považuje za dlouhána, nejspíš odpoví, že ne, že by musel mít alespoň dva metry, aby to o sobě řekl. V devatenáctém století už lidé jeho vzrůstu mohli uvažovat o účinkování v roli „obra“ v nejbližším cirkuse. 

Himlhergotdonrvetrkrucajselement!

Zásadní výhodou měření výšky je, že máme k dispozici objektivní ukazatel; jeden centimetr je objektivně zcela shodný v České republice jako v Indii, je v současnosti totožný s jedním centimetrem z roku 1997 i s jedním centimetrem z dob císaře pána, dejme tomu z roku 1880 (metrická soustava ovšem byla v Rakousku-Uhersku zavedena roku 1871).

To s měřením lidské spokojenosti je to o poznání složitější. Žádný její objektivní ukazatel neexistuje a ani existovat nemůže. Vojenský lékař nemůže brance – tak jako v případě měření výšky – postavit ke stěně a v mžiku oka jednoduše změřit jeho spokojenost. To, do jaké míry je či není člověk spokojen, je vlastně jeho věčným tajemstvím, které se ostatní mohou snažit odhalit jen nepřímo a obvykle nespolehlivě; třeba na základě pozorování, co daný člověk spotřebovává, jak se vyživuje nebo – zpětně – jak vysokého věku se dožil či podle toho, jaká je pomyslná „míra jeho společenské neorganizovanosti“. Protože ten, kdo se potýká s dluhy či se pokusí o sebevraždu, se zřejmě niterně necítí zrovna dobře. Všechny tyto atributy jsou ovšem záludné.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Psychologie dnes nebo v online archivu.

LUKÁŠ KOVANDA

Hlavní ekonom společnosti Cyrrus.