Sloupek M. Z.: Co všechno jsme se naučili

Rodiče si například zopakovali učivo ze základní školy. Kdysi si v osmičce s úlevou vydechli, že to mají za sebou, a ejhle… Po gymnáziu se zapřísahali, že se na chemii, biologii, matematiku atd. už v životě ani po očku nepodívají, a ejhle… Za pětadvacet let to mají na talíři znovu. Sestra, která učí doma dvě děti, mi nedávno hrdě psala, že zvládla úkol z fyziky pro osmáky jako první ze třídy. Z čeho všeho může mít dospělý člověk dneska radost...

Rodiče také s dětmi víc soucítí, protože vidí, co všechno se musí učit. Naopak bohužel hrozí, že děti prokouknou tu habaďůru, kterou s nimi hrajeme, a poznají, kolik toho vlastně nevíme. Svět obletělo video jedné rozčílené izraelské matky čtyř dětí, jak s temperamentem Izraelcům vlastním prosí učitele, aby trochu zmírnili, protože to nejde stihnout a hlavně děti zjistí, „jak jsme hloupí a že nic neumíme“.

Hodně jsme se zdokonalili ve vaření. Těch nových receptů, co se vyzkoušelo! A té práce, co budou mít po konci karantény trenéři a dietologové! Ale hlavně jsme pekli, však jsme vykoupili všechno droždí. Ale to bychom nebyli Češi, abychom si nezjistili, že ono se droždí vlastně dá docela jednoduše vyrobit. Je to jako s rouškami. My si prostě všechno nakonec uděláme doma – to je mimochodem velký rozdíl oproti zemím na Západě. Psali o tom i ve Wall Street Journalu, ale my to to víme i bez nich. Komunismus tu sice už třicet let nemáme, ale kolektivní paměť na nedostatek všeho – který se dal překlenout jen tím, že si pomůžeme sami – se prostě vymazat nedá. Navíc v sobě máme asi nějakou potřebu si vyzkoušet, jak se co dělá. Já jsem si třeba založil kvásek a začal dělat kváskový chléb. I když mám pekárnu za rohem. Takovou radost, jako když vytáhnu bochník z trouby, mi nákup nepřinese.

Také jsme si opravdu užili chalupy. Sestra na ni odjela hned se začátkem karantény. A zalíbilo se jí tam tak, že si pořídila (k dětem, které už má) ještě kočku a dvě ovce. S takovou se už do města hned tak nevrátíte. Jistě bude takových lidí víc, a kdo ví… Možná se staneme svědky gigantického přesunu lidí z města na venkov – karanténa jako katalyzátor návratu k přírodě!

Jistě, někde se na lufťáky koukali jako na roznašeče epidemie, ale pokud jste se na chalupu odstěhovali hezky disciplinovaně hned na začátku karantény, tak vás začali po čase brát (skoro) jako vlastní. Dokonce jste se i dostali na seznam k distribuci dezinfekce. A to už je dnes takové rozpoznávací znamení, že vás berou. My, co jsme zůstali ve městě, se zatím můžeme těšit z prázdných ulic a volných parkovacích míst, která zbyla po těch, co před virem uprchli na venkov.