Online archiv

Je dost pravděpodobné, že i kdybyste se stavěli na hlavu, tak vám stejně čas od času úzkost zaklepe na rameno. Je to náš partner na celý život, kterého můžeme přijmout jako součást naší osobnosti.

Když nějaká kniha vyjde podruhé, dokazuje to její význam. Gardnerova Dimenze myšlení vyšla v Portálu před necelými deseti lety a je tu zas. Téma inteligence je zkrátka stále živou psychologickou problematikou. Stále totiž neexistuje zcela jednotné pojetí její struktury.

Možná vás to překvapí, ale 99 % z toho, na co jste dnes mysleli, je jen opakováním myšlenek z předchozího dne.

„Vůbec nemám čas na sebe!“ Kdo by tohle postesknutí někdy v životě nezaslechl, ba dokonce nebyl jeho autorem? Čas na sebe je extrémně důležitý a hned si řekneme proč. Za jeho vytvoření si však zodpovídá každý sám. Jak si čas na sebe udělat?

Byl opravdu pacient vždy na prvním místě, nebo se někdy nechala lékařská věda unést vlastní důležitostí? Dnešní doba nám ukazuje, jak moc jsme se v minulosti mýlili – a my bychom se z chyb měli dokázat poučit.

Stres na nás zákeřně číhá na každém kroku, zatěžuje nás a je příčinou řady onemocnění. Ano, může tomu tak být, ale je to jenom polovina pravdy. Výzkumy posledních let naznačují, že stres může přinášet i mnohá pozitiva. A na čem to záleží? Hlavně na tom, jak sami o stresu smýšlíme!

Haruto je japonský inženýr. Je mu něco přes čtyřicet a ve svém tokijském bytě žije s dvanáctiletým (či tak působícím) chlapcem Junem. Každé ráno spolu snídají, o víkendu spolu chodí na procházky a večer do restaurace. Občas zajdou do divadla na představení pro dospělé. Chlapec jim rozumí a baví ho si o nich dlouze povídat. Jun je Harutovým nejbližším přítelem, spřízněnou duší… a také intimním partnerem. Sousedé se zezačátku na Haruta dívali divně, ale pak si zvykli. Jun je totiž robot.

Zákeřnou nemocí se zkratkou ALS (amyotrofická laterální skleróza) v České republice trpí asi osm set lidí. A jejich počet každým rokem roste. Onemocnění ALS si nevybírá a zasáhl i řadu známých osobností, jako byl bývalý český premiér Stanislav Gross, slovenský fotbalista Marián Čišovský či astrofyzik Stephen Hawking. Do povědomí se nemoc dostala i díky výzvě na Facebooku, tzv. Ice Bucket Challenge, jejíž účastníci na sebe lili kbelíky studené vody a přispívali penězi na výzkum tohoto onemocnění, nebo díky oscarovému filmu Teorie všeho.

Záchvat paniky můžeme zažít na vlastní kůži, ale také být jeho svědky. Jen málokdo napoprvé ví, jak se zachovat. Co tedy můžeme udělat, abychom pomohli a naopak ještě nepřilili oleje do ohně?

Je to už několik měsíců, co v Psychologii dnes vyšla zpověď mladé ženy. Mladé, inteligentní, vzdělané ženy, která přitom vydržela půl roku s mužem, který byl úplně ukázkovým příkladem podvodníka – silák z posilovny, který tvrdil, že je v terminální fázi rakoviny (dokonce se naučil přesvědčivě předvádět záchvaty kašle). Manžel a otec dítěte, který tvrdil (zpočátku), že je sám. Chlap, který vždy na nějakou dobu zmizel, jako by se po něm slehla zem a pak se zase (vždy s nějakým neuvěřitelným příběhem) objevil. Byla to klasická situace. Všichni okolo věděli, že tady něco nehraje, jen ona sama to vidět odmítala. Proč to ale píšu?

„V Jeruzalémě je vzduch prosycen modlitbami, až se tu nedá dýchat,“ píše izraelský básník Jehuda Amichai. A skutečně, ve svatém městě se sice procházíte na místech, kde stál starozákonní chrám, kde se narodila Panna Marie a zemřel Ježíš i kde Mohamed podle pověsti odletěl do nebe na koni jménem Burák, ale příliš harmonie tu nezažijete. I tak je to ale zážitek, který za to rozhodně stojí!