Je citová vazba nepodstatná?

Pamatujete se ještě na kauzu dětí Michalákových, odebraných českým rodičům v Norsku tamní „sociálkou“ – Barnevernem? Jak by ne, svého času se jí nešlo vyhnout. Zatímco většina veřejnosti to považovala za skandální, část novinářů a politiků měla za to, že tak vyspělá země, jako je Norsko, prostě ví, co dělá. Jenže asi neví.

O aférách Barnevernu v srpnu obšírně (a kriticky) informovala BBC a nyní dokonce i norská veřejnoprávní televize. Jak se ale vůbec mohl vyvinout systém, který považuje za lepší preventivně odebírat děti z rodin při sebemenším podezření? A kdo je žena, která za ním stojí?

Norové jsou zvyklí, že jejich země má ve světě dobrý zvuk. Červené domečky na pobřeží, pracovití lidé, pořádek, bezpečí a krásná příroda. Tak se má o Norsku informovat. Jenže osmého srpna idylka skončila. Britská BBC vysílá dokument „Skrytý norský skandál“. Mapuje příběhy několika rodin, kterým byly odebrány děti. Obvykle na místě a z malicherných příčin. Jednou matka samoživitelka neměla doma pořádek. Matka osmi dětí zase použila fyzickou sílu, když od sebe odtrhávala hašteřící se sourozence. Skončila v policejní cele a byly jí odebrány čtyři děti. Syrské uprchlici odebrali dceru přímo ze školy pro podezření ze sebepoškozování. Po roce od pěstounů uprchla a obě nyní žijí v Polsku, kde žádají o politický azyl. 

Psychiatr a pedofil?

Všechny tyto případy měly něco společného. Posudky psal psychiatr, který byl právě odsouzen na dva roky vězení za stažení zhruba dvou set tisíc obrázků dětské pornografie z internetu. Nebyl to jen tak někdo. Podle BBC hrál v norském systému ochrany dětí klíčovou roli. Ani to ale nebránilo norským úřadům v tom, aby hájily jeho práci – posudky prý psali vždy dva psychiatři a výsledek posvětil soud. Labyrint norských úřadů se ukázal neprůstřelným. Jak řekla BBC Syřanka, které odebrali dítě: „Je to jako v Sýrii, rozsudek je předem jasný.“

Čtěte také: Výchova dítek v Čechách

V říjnu ale nastalo něco dosud nepředstavitelného – s kritickou reportáží o Barnevernu  přichází norská veřejnoprávní televize NRK. Uvádí příklad čtrnáctileté dívky, která – ačkoliv jako osoba starší dvanácti let měla mít možnost ovlivnit svůj případ – nebyla vůbec vyslechnuta a byla okamžitě odebrána. Podle jejích slov se přitom doma vůbec neděje nic špatného a rodina je v pořádku. Úřady si pro ni a jejího mladšího bratra přišly do školy, bez vědomí rodičů – maminku stačila kontaktovat po Messengeru a psát si s ní, zatímco seděla s bratrem v autě Barnevernu. Takové akutní odebrání by se mělo používat pouze v nejkrajnějších případech, nicméně případ „Marie“ svědčí o něčem jiném. Od pěstounů, kde jsou v permanentním stresu, posílají obě děti ručně psaný dopis Barnevernu a hejtmanovi o tom, že chtějí domů. Děti jsou u pěstounů půl roku, než krajská rada, která je Barnevernu nadřazená, nařizuje návrat dětí domů. Půl roku naprosto zbytečného trápení, které skončilo dobře jen díky tomu, že dívce bylo už čtrnáct a Barnevern tedy nemohl tak snadno manipulovat, jak to dělá u mladších dětí. V NRK zazní i hlas psycholožky Ragnhild Pettersen, která vysvětluje škodu, kterou na dítěti akutní odebrání zanechá – a to je v současnosti nejtypičtější způsob odebírání dětí obecně. Je to vůbec poprvé, co tento pohled v norských médiích takto viditelně zazněl. Jak je možné, že v demokratické zemi trvá desítky let, než zazní kritika systému, který se chová tak skandálně vůči těm nejbezbrannějším – dětem?

Jak by asi dopadla v Norsku matka dvou dětí, která v Ústí nad Labem devět měsíců žila v garáži? Úřady se o tom dozvěděly až na udání – komusi se zdál dětský pláč z garáže podezřelý. Strážníci následně zavolali sociální pracovnice a děti putovaly do Klokánku. Matka je ale mohla každý den navštěvovat a navíc za několik dnů dostala od radnice krizový byt. A jak se ocitla v garáži? Žena, která byla původně dojičkou, nezvládla platit poplatky na ubytovně a spadla do dluhové pasti.  Vyřešila to improvizovaným bydlením na pár metrech. V garáži nicméně dokázala vytvořit v rámci možností odpovídající prostředí. Dětem nic nechybělo, ve škole nic nepoznali, syn nosil vyznamenání.  Ona sama pracovala po brigádách. „Nebyla tam zima, garáž byla zateplená, na dveřích byl molitan, měli jsme elektřinu. Všechno kromě vody tam bylo a tu jsme si nosili, na toaletu jsme chodili na kbelík. Ten jsem vynášela do jámy za garáž, kterou jsem vykopala a po čase zahrabala,“ popisuje žena svůj život pro idnes.cz. Těžko říct, kolik „stresorů“ by u ní našli úředníci Barnevernu a kolik let by trvalo, než by své děti zase viděla.

Rodiče? Nedůležití…

Norsko krásně ilustruje starou pravdu, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Stalo se první zemí na světě, která zakázala rodičům trestat děti (v roce 1972) a zavedla dětského ombudsmana (v roce 1981). A v roce 1988 vydala dětská psycholožka Karen Killén (na obrázku vlevo) svou průlomovou knihu o zneužívání dětí. Kromě jiného v ní vypočítává „stresory“, které mohou vést k zneužívání dítěte. Jakmile tyto stresory sociální pracovník rozpozná, může dítě v jeho vlastním zájmu odebrat. 

A jaké že to jsou stresory? Jde například o nízkou sebeúctu, komplikace během těhotenství, kontakt se sociálním úřadem, zda rodiče byli sami oběti zneužívání a aktuální i minulé duševní zdraví rodičů, nezralost, problémy s alkoholem apod. Potíž je, že její studie vznikla na vzorku sedmnácti dětí. A jak upozorňují i kritici Killénové mezi norskými psychology, například studie provedená v Kalifornii o rok později (1989) dokázala na vzorku 65 000 dětí, že neexistuje pádný důkaz pro spojitost mezi nízkou sebeúctou a zneužívání dítěte. A pokračuje: „Z další studie zkoumající vliv zneužívání u rodičů na výchovu jejich vlastních dětí vyšlo najevo, že lidé, kteří byli jako děti zneužíváni, častěji páchají přestupky či zločiny oproti lidem, kteří zneužíváni nebyli (26 % z osob, které byly jako děti zneužívány, páchají přestupky či zločiny oproti 17 % z ostatních osob). Stále je zde ale velká většina osob (74 %), která i přes těžké zážitky z dětství nemá se zákonem problém.“ A finský psychiatr Ben Furman, který pracoval s lidmi, kteří si prošli v dětství opravdu mimořádně ošklivými situacemi, před dvěma lety v rozhovoru pro Psychologii dnes vysvětloval, že karty do života nejsou nikdy rozdány předem a že bychom byli překvapeni, jak často se dokáží se životem poprat i děti z hodně neuspořádaných poměrů. 

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Psychologie dnes nebo v online archivu.

Matyáš Zrno