Rodinné firmy a vztahy

Už žádný otravný šéf, neschopní podřízení a věčné přesčasy na úkor rodiny. Založím si malou firmu a v ní zaměstnám svou rodinu. Budeme dělat, co nás bude bavit, pracovní doba bude pružná, budeme svými pány.

A když budeme pracovat ze všech sil a bude se dařit, tak si svou práci také necháme řádně zaplatit. Navíc utužíme rodinné vztahy, potáhneme přece všichni za jeden provaz… Krásný business plán. Je ale realita skutečně tak růžová?

Manželé Jana a Petr si před několika lety otevřeli malý penzion. Vlastnili starý velký dům, v němž poté, co děti vyletěly z hnízda, zůstali sami. Pro podnikání se rozhodli, když společnost, pro kterou Petr pracoval, přestala zaměstnancům vyplácet mzdy v řádných termínech. Paní Jana komentuje jejich začátky takto:

Čtěte také: Ve firmě jsou nejcennější zaměstnanci

„Vše bylo velmi hektické. Museli jsme si vzít úvěr na rekonstrukci domu. Když rekonstrukce konečně proběhla, neměli jsme zdaleka vyhráno. Získat klienty nebylo vůbec jednoduché. Zpočátku jsme byli plní budovatelského nadšení, ale postupně vzrůstala únava. O nějakém volnu se nám mohlo jen zdát. Většinu společného času jsme řešili jen pracovní záležitosti. Osobní život úplně ustoupil do pozadí. Z každého úspěchu jsme se však radovali společně. Zpočátku to ovšem spíše vypadalo, že nebudeme mít ani z čeho splácet úvěr. Pak se situace začala zlepšovat a my najednou dospěli do bodu, kdy jsme potřebovali dalšího pracovníka do kuchyně a na úklid. Vaření nakonec obstarala dcera, která se právě vyučila v oboru, a na úklid jsme přijali cizí brigádnici – starší paní. Pracovala sice pomaleji, ale svědomitě. Dcera se v kuchyni plně realizovala, nelitovala svého volna a vymýšlela nejrůznější lákadla pro hosty, což se pozitivně odrazilo na tržbách a zájmu klientů vracet se k nám. Když dcera po čase odešla na mateřskou, přijali jsme mou neteř. Ta k práci přistupovala již s pouhou běžnou pracovní rutinou, a pokud jsme jí něco vytkli, postěžovala si většinou svým rodičům, což nepřispívalo k dobrým vztahům mezi našimi rodinami. Její sestra v té době hledala brigádu a my právě potřebovali někoho na úklid. Děvčata (pokud se čtenář v té směsici rodinných vztahů již poněkud ztratil, tak se jednalo o sestry) se ovšem spolu v pracovní době dosti bavila, chodila společně kouřit, někdy dorazila i pozdě do práce. Nakonec jsme si s manželem oddechli, když se obě rozhodly odejít.“

Plusy a minusy

Jak je patrné z uvedeného příběhu, zaměstnávání rodinných příslušníků má určitá specifika. Ta mohou být pro firmu jak přínosem, tak značným úskalím. Pozitiva jsou jasná. Rodinná sounáležitost a pocit, že člověk „dělá na svém“, jsou velmi silnými stimulujícími faktory. Rodinní příslušníci se často v podnikání seberealizují, což se pozitivně projevuje v jejich pracovním přístupu. Pro mnohé rodinné podniky není důležitý pouze dosažený finanční výsledek, ale také samotné budování rodinné tradice a rozvíjení profesionality v daném oboru. Převládají-li v rodině harmonické vztahy, úcta a respekt, pak se tyto postoje odrážejí také ve svědomitém plnění pracovních úkolů s cílem zachovat stejně harmonické prostředí také v rodinné firmě.

Jenže existují i negativa. Rodinná příslušnost není automatickou zárukou zodpovědného přístupu zaměstnance k práci. Naopak, ten si může myslet, že „když je to u strejdy, můžu chodit pozdě do práce...“. Nebo švagr podnikatele tráví většinu pracovní doby opřený o lopatu s cigaretou v ruce, ale nelze ho vyhodit, protože by neměl kdo živit podnikatelovu sestru, která by se svým podnikajícím bratrem již po zbytek života nepromluvila. Udržení autority bývá pro podnikatele vůči rodinným příslušníkům obtížnější, protože ti jej považují v první řadě za svého příbuzného. Rodinní příslušníci také mívají tendenci přisvojovat si pravomoci, jež jim nepřísluší. Například zaměstnává-li syn svého otce. Otec, který byl doma hlavou rodiny, může mít tendenci rozhodovat ve firmě za svého syna. Téměř pravidlem bývá prolínání soukromého života rodiny a podnikání. Práce se nosí domů a u rodinné večeře se rodina pohádá kvůli nesplněnému termínu dodání.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Psychologie dnes nebo v online archivu.

Jarmila Rýdlová