Online archiv

Když jsme pana profesora Možného zvali na jednu z konferencí Občanského institutu (bylo to tehdy v Čejkovicích), přiznám se, že ve mně trochu hlodalo. Je to už starý pán, asi se mu nebude chtít,“ říkal jsem si. Ale pan profesor chtěl. A přijel. A nepřijel žádný stařík, ale muž, ve kterém se ctihodnost stáří a šíře zkušeností snoubila s obdivuhodnou svěžestí ducha. Čišela z něj ona noblesa a elegance lidí, kteří toho prostě vědí neskonale víc než všichni okolo, ale přitom se chovají tak nenuceně a přátelsky, jako kdybychom spolu odjakživa chodili na pivo. Možná k tomu přispělo i to, že nebyl celoživotním akademikem. Začínal jako novinář a za normalizace pracoval mimo univerzitu – ve výzkumu a jako manželský poradce.

Pokud je vám přes třicet, je to přesně ten správný čas na promyšlení strategie pro druhou polovinu života. Zní to děsivě? Nemusí. Podle psychologa Jeronýma Klimeše stačí, abychom se učili svůj život řídit aspoň tak, jak umíme řídit auto.

Prevence není důležitá jen u zdraví. Pečovat musíme i o své vztahy a své finance, říká soudní exekutorka Jana Tvrdková. Nesplácené dluhy se objevují často v rodinách, kde vázne komunikace.

Islámský fundamentalismus: POSLEDNÍ SLOVO

Obejměte svého vnitřního kritika, Hal a Sidra Stoneovi, Portál 2016

Česká psychologie se dále zviditelňuje

Autorka úspěšného seriálu Tajné životy Biba Bohinská mluví o svých soukromých „tajných životech“, o příbězích ze svého vnitřního světa.

Se vzdělávacími akcemi pro pomáhající pracovníky se roztrhl pytel. Aby také ne, když po nich, stejně jako po pracovnících ve zdravotnictví a školství, systém vyžaduje průběžné vzdělávání. Je samozřejmě potřebné, aby na sobě stále pracovali a udržovali svou schopnost učit se. V systemických a dalších postmoderních směrech usilují pomáhající profesionálové o to, aby svým zákazníkům a klientům pomohli plně převzít zodpovědnost za to, jak žijí, a aby si zařídili život podle svých potřeb a přání. K tomu musí takový pracovník umět především věřit v kompetence svých klientů snad ještě dříve, než v ně uvěří oni sami, přistupovat k nim otevřeně a partnersky. Klobouk dolů před každým, kdo to svede. Proto uvažuji o tom, nakolik ono řízené následné vzdělávání dovede ocenit kompetence těchto profesionálů. Nakolik k nim přistupuje otevřeně a partnersky? Lidé, kteří vedou své klienty k samostatnosti a zodpovědnosti, si nemohou dle vlastní úvahy vybrat kurz (nebo dokonce nějakou méně zaběhnutou formu vzdělávání) a sami si zodpovídat za to, kolik jim tato aktivita přinese užitečného do jejich profesního života. Nemohou se svobodně rozhodnout, pod čí su-pervizí chtějí pracovat. Musí lovit „vzdělávačky“ za kredity, tedy v omezeném rybníčku toho, na co ministerstvo či jiná instituce přidělily akreditaci. Aby toho nebylo málo, pokud se touto akreditací za kurz nebo výcvik zaručí jedno ministerstvo, neznamená to, že by mohl kredity dostat někdo, kdo pracuje ve sféře jiného ministerstva (například zdravotnické kredity versus kredity sociálních pracovníků). Osm let učím na vysokých školách a lektoruji výcviky a kurzy a podle mojí zkušenosti studenti v posledních letech přistupují ke vzdělávání velmi zodpovědně. Nebo mám nějaký zkreslený úhel pohledu?

Jeden z nejvýznamnějších světových psychoterapeutů, autor všeobecně uznávané teorie změny a obšírné publikace Psychoterapeutické systémy, prvního uceleného, vědecky podloženého výkladu psychoterapeutických směrů, zavítá koncem září do Prahy.

Jmenují se Tristan a Izolda, a mají jeden velký dar, umí léčit lidi. Pracují zdarma, bez nároku na honorář, ale odvádějí profesionální výkony. A ještě to dělají rádi. Jaký je život canisterapeutických psů?