Online archiv

Televize zřejmě brzy přestane být nejvlivnějším médiem. Nová, interaktivnější média ji pomalu ale jistě z tohoto postu vytlačují. O tom a o dalších změnách se jednalo letos v květnu na Summitu Evropských televizí v Lucernu. Na letošním summitu Evropských televizí zástupce BBC Andy Wilson nabídl pesimistickou vizi o popularitě televizního vysílání. Připomněl, že v roce 1997 ovládala publikum jen dvě netištěná média: rozhlas a televize. O deset let později je těchto médií mnohem více - internet, iPody, mobily, podcasty, video on demand a další. Zatímco v roce 1997 sledovala večer šestičlenná rodina komplet televizní vysílání, o deset let později sedí otec rodiny před počítačem a čte informace o pohybu na burze, jeho manželka si na dalším počítači chatuje s kamarádkami, dcera poslouchá iPod, jeden syn hraje PC hru a další si na mobilu stahuje hudbu. Televize je ale v této domácnosti zapnutá i v roce 2007. Dívá se dědeček. O tom, co způsobil nárůst počtu médií, vědí své rodiče, kteří k přidávání časových denních limitů pro televizi mají o vrásku navíc při vytváření složitých výpočtů, kolik hodin před jakým druhem média mohou jejich potomci strávit. Přičemž začíná být více než zřejmé, že dnešní mladí mají radši počítač než televizi.

Vedle činností, které většina řidičů považuje za rizikové, existuje řada dalších, jež vnímáme jako zcela běžné a nepřipouštíme si jejich potenciální vážné dopady. Stěží někoho napadne, že otevírání krabičky z hamburgerem představuje něco nebezpečného.

stručně

Česko drží evropský rekord - na deset milionů obyvatel přes dvacet tisíc dětí vyrůstajících v ústavech. Problém není zdaleka jen v tom, že ústavní výchova je dražší než rodinná, podstatně horší jsou celoživotní důsledky pro psychosociální vývoj dítěte.

Bunge jumping, wakeboarding, paragliding, divoká voda na raftu, vysokohorské treky… Z mostů se na laně vrhají i padesátníci, na letišti čeká paní, která dostala tandemový seskok padákem jako dárek k šedesátinám. Láká napětí, vzrušení, pocit nebezpečí i euforie z překonání sebe sama.

Beletrie, hudba i film mohou léčit, a lidstvo toho odnepaměti využívá. Dnes je terapie uměním celosvětovým trendem. Ráda bych se podělila se zkušenostmi s využitím tohoto typu léčby u dětských a adolescentních psychiatrických pacientů.

Z dlouhodobého hlediska vnímám při nadměrném „konzumu“ kroužků riziko, že se dítě nenaučí trávit čas jen samo se sebou, volnou zábavou. Může tak být odsouzeno k potřebě zábavy poskytované zvnějšku.

Současní rodiče jsou zahlceni spoustou nabídek různých kroužků. Domnívám se, že ve výběru je potřebné reflektovat kvalitu nabídek i zájmy a potřeby dětí. Další věcí je, že dítě by u zvoleného kroužku mělo nějakou dobu vydržet.

Hra je něco jiného než cílený rozvoj, trénink nebo nácvik, jemuž se dnes módně děti věnují v rámci různých kroužků. Předem určené hodiny tancování, malování, cvičení a dalších aktivit jsou vlastně povinnosti.