Online archiv

Vlna, která se zvedla s příchodem dvou pořadů reality show na české obrazovky, bezmála navozuje pocit, že nastalo zemětřesení. A jak svědčí průzkumy sledovanosti, životy mnoha lidí, kteří několikrát týdně sledují osudysoutěžících, se skutečně otřásly.

Když se k nějaké vzpomínce často vracíme, neposilujeme ji tím, ale modifikujeme, říká neurofyziolog Jan Bureš. A tak naše vzpomínky vypovídají více o tom, jak byly později připamatovány a upravovány, než o skutečnosti samé.

Čím více příznaků poruchy pozornosti a hyperaktivity v dětství (ADHD) se objeví, tím vyšší je riziko, že daný člověk se v pozdějších letech stane pravidelným kuřákem. Vyplývá to z výzkumu, který proběhl na Duke UniversityMedical Center a který byl publikován v říjnovém vydání časopisu Archives of General Psychiatry. ADHD je běžná psychiatrická porucha, která postihuje přibližně 5 % dětí školního věku. Projevuje se obtížemi v soustředění,hyperaktivitou a impulzivitou."Chtěli jsme zjistit, proč lidé trpící ADHD kouří častěji než ti, kteří hyperaktivitou a poruchami pozornosti netrpí,"říká Scott H. Kollins, hlavní autor studie."Může to být něco týkajícího se symptomůjako takových, co lidi vede k tomu, že začnou kouřit, ale jistí si tím nejsme. Naše data ale jasně ukazují, že s každým dalším příznakem ADHD v dětství se zvyšuje pravděpodobnost, že daná osoba bude během adolescence a ranédospělosti pravidelně kouřit."Výzkumný tým se zaměřil na otázku, zda symptomy ADHD zvyšují riziko kuřáctví během života, bez ohledu na to, zda daná osoba v současnosti kouří či nikoliv. Výzkumný tým využil data 13 852 adolescentů, u nichž byly kdispozici kompletní údaje týkající se symptomů ADHD a užívání tabáku. Účastníci výzkumu byli vyzváni, aby posoudili častost výskytu vyjmenovaných příznaků ADHD a aby také uvedli, zda a jak často kouří."Ukázalo se, že mezi symptomy ADHD a kouřením existuje silný vztah,"říká Kollins o analýze získaných dat."Našli jsme silný vztah mezi věkem při zahájení kouření a počtem symptomů ADHD v dětství. Kuřáci,kteří uváděli nejvyšší míru symptomů nepozornosti nebo hyperaktivity a impulzivity v dětství, začali v průměru kouřit o rok dříve než ti, kteří uváděli nejméně symptomů.""Výsledky byly překvapující, protože jsmezjistili, že riziko vzniku závislosti na kouření nemá bezpodmínečně vztah k ADHD jako takové, ale spíše platí, že čím více symptomů ADHD, tím vyšší je pravděpodobnost, že se člověk stane kuřákem,"dodává Joseph McLernon,spoluautor studie.

Obyvatelé Spojených států budou stále hrdi na svou vlast, říká v rozhovoru pro Psychologii dnes Omar Isaac, reportér New Orleanské televize ABC.

Neschopnost předstírat, lhát. Podle Shakespearovy tragédie Coriolanus. Hrdina v boji s nepřáteli zachrání Řím, má být povýšen na konzula, součástí procedury je však obyčej požádat lid o hlas, o svolení. To Coriolanus nedokáže,rabující luzou pohrdá. K překvapení všech zúčastněných, kteří ho nabádají:"vždyť jsou to pouze slova", náš rek tento úkol nemůže splnit. Nakonec je zavražděn.Člověk s tímto komplexem má archetypální psychickou strukturu, která mu nedovolí jednat jinak než binárně. Jeho psychika není dostatečně diferencovaná. Jungovsky řečeno, je bez persony (masky). Nevytvořil si image,"firemní kulturu", která jinak slouží k hladkému sociálnímu kontaktu. Není schopen kalkulu, a to dokonce na fyzické úrovni (má-li něco takového udělat, v křečích se zhroutí). Má-li si vybrat mezi živořením vevyhnanství a ztrátou duše, volí první (ovšem ve skutečnosti volbu ani nemá); účel jednoduše nesvětí prostředky. Řadí se vedle dona Quijota, Kohlhaase, Idiota, mezi postavy, které - svou infantilní psychickou strukturou - září a přitahují.Až potud obdivuhodné. Ale pozor, věc není tak jednoduchá. Vše bývá nějak propojeno, vlastnost nestojí sama o sobě; váže se k ní např. neschopnost číst emoce druhých, bezohledná upřímnost, zatvrzelost. Kde se to všechnovzalo? Klasická psychoanalýza by v Coriolanovi viděla učebnicový příklad análně-retenčního typu, tj. někoho, kdo zůstal fixován na anální stadium psychosexuálního vývoje, slast získává z toho, že"zadržuje, nepustí".Dítě tímto vzdorem může trestat rodiče. V našem případě hrdina tuší, že kdyby byť jen o krůček ustoupil, znečistí se. Narážku na anální charakter hrdiny nalezneme nakonec i v jeho jménu.

Letošní Cenu Nadace Vize 97 převzal 5. října americký psycholog Phillip Zimbardo. Je to ocenění jeho práce psychologa, výzkumníka a společenského aktivisty, který je znám především tzv. stanfordskými experimenty a dalšímivýzkumy vyšetřovatelů, vězňů a teroristů a zkoumáním, jak sám říká,"temnější stránky lidské osobnosti"a vlivu situace na člověka.Nevšedním zážitkem byla diskuze v historických prostorách Pražské křižovatky na téma Moc a zlo, které je i v názvu sborníku jeho prací vydaných u této příležitosti. S prof. Zimbardem diskutovali profesoři a docentipsychologie P. Říčan, V. Břicháček, S. Kratochvíl, S. Hubálek a docent sociologie J. Fiala. Diskuzi moderovala M. Klicperová-Baker, která se mimo jiné zasloužila a zasluhuje o přátelské a živé vztahy P. Zimbarda s českou psychologií.Diskuzi zahájil P. Zimbardo slovy:"Zlo začalo v Nebi. Bůh vyhnal Lucifera z nebe a stvořil Peklo. Tím stvořil veškeré zlo, které dál přisuzujeme ďáblu". Poté se dostává k psychologické definici zla jakozáměrného chování ve snaze druhým ublížit. Moc mají ti, kteří mají zdroje. Diktátoři a tyrani moci zneužívají, když zlo přisuzují jinému národu, rase, skupině a vytvářejí systémy zla. Otázkou je, zda a jak může dát psychologielidem moc, aby zlu a tyranii čelili.Poté zazněly dotazy a zamyšlení účastníků panelu. Můžeme vytvořit protiklad stanfordských experimentů, které by zkoumaly, jak lidé spolupracují? (V. Břicháček) Překvapující síla slova může být mocným nástrojem vpsychoterapii použitým pro dobro pacienta, ale může být i zneužita. (S. Kratochvíl) Pokud 90 % trestných činů páchá 5 % obyvatel, jakou váhu mají osobnostní predispozice? (S. Hubálek) Zlo je koncept vztahující se k lidsképovaze a je dobře, že tento koncept máme. (P. Říčan) Jsou skutečně všichni lidé rovnocenně predisponováni ke zlu? (J. Fiala)Podle Zimbarda není agrese vlastnost, kterou někdo má nebo nemá. Kdokoli může jednat agresivně v určitých situacích. Skutečná a psychologická vězení se vyznačují tím, že v nich člověk individualitu ztrácí a stává seanonymním konatelem zla. Tento proces je možné už ve školách zvrátit důrazem na spolupráci. K síle slova uvádí, že slova skutečně mohou lidi měnit a podobně jako dramatik vytváří hypnotizér novou realitu. Bezmocný neurotik jeve vězení svého"Nemohu..."Terapeut přesvědčujícím ovlivňováním pomáhá pacientovi najít v sobě sílu a sám sobě pomoci. S ohledem na trestnou činnost připomíná, že jde převážně o lidi, které společnost odvrhla.Vzpomíná, jak se ptal černocha, proč loupí. Odpověď:"Banku bych nevyloupil, kdybych v ní měl peníze."Ke konceptu zla říká:"Zvířata zabíjejí, aby přežila. Člověk vraždí, aby demonstroval svou moc."Akonečně v reakci na predispozici ke zlu připomíná zneužití moci americkými vojáky v Iráku v situaci, která podle něj byla mnohem intenzivnější, reálnou podobu stanfordských experimentů.S dotazy vystoupil i V. Havel, který směřoval pozornost např. k post-vězeňským stavům. Ano, jsou náročné, míní Zimbardo, protože se svobodou přichází nutnost rozhodování, ztráta bezpečí a řádu. R. Palouš se zamýšlí nadgravitací člověka ke zlu. E. Bakalář se s odkazem na Homérovy báje ptá, zda se vyvíjí lidská povaha, na což Zimbardo reaguje zmínkou o genocidě Trójanů vedenou oslavovaným Agamemnonem. Na závěrečnou otázku o úloze disidentů O.Marlinové Zimbardo reaguje polemikou, že lidé, kteří se postaví zlu a konformitě v systému zla, jsou"obyčejnými hrdiny". Každý, když se spojí s druhými, může takovým disidentem, hrdinou být. Jako jednotlivci takmůžeme podporovat pozitivní výchovu a vytvářet pozitivní situace.P. Zimbardo (zcela vpravo)

Kamarád. To by o Tondovi mohlo napsat mnoho kolegů - také proto, že jeho osobní kouzlo dominovalo i v jeho profesním působení. Oblíbený, charismatický, laskavý, s neuvěřitelně širokou tolerantní náručí, kterou si dokázalneústupně hájit. I v posledních letech, kdy obdivuhodně bojoval s rakovinou, zůstával otevřený.Ve věku 60 let zemřel významný český pardubický klinický psycholog, psychoterapeut, supervizor a učitel psychoterapie, který neopakovatelně propojoval profesní a osobní rovinu kontaktu s kolegy i pacienty. Působil zejménana psychiatrickém oddělení pardubické nemocnice, ale i v době, kdy učil v Praze (na FF UK studenty psychologie a na PVŠPS), kdy dlouhé roky pracoval ve výboru České psychoterapeutické společnosti ČLS JEP či v Českém institutupro supervizi, vždy odkazoval na svoji komunitu, na Pardubice, region, který bez nadsázky psychoterapeuticky probudil. Vybudoval východočeskou pobočku Pražského psychoterapeutického institutu, vedl výcvikovou komunitu,organizoval semináře, na které rádi přijížděli renomovaní kolegové, založil tradici pardubických balintovských weekendů, inicioval východočeský adresář psychoterapeutů, knihovnu, poskytoval supervize. Neúnavně jako supervizorobjížděl výcvikové komunity pracující systémem SUR a způsob jejich práce srovnával. Zorganizoval obě konference o supervizi v Jánských Lázních. A jak se nyní pokouším alespoň část jeho aktivit vyjmenovat, uvědomuji si, že všedokázal se zázemím skvělé ženy Marcely uskutečňovat v atmosféře jakoby samozřejmé pohody (v níž vyrostla jak dcera Pavla, tak i syn - také psycholog - Dan).Bavil se i jinak - hojně fotografoval, psal si, kreslil, zajímal se o lidi i věci, sledoval výtvarné umění, užíval si cigaret a pil pivo (byť to si v posledních letech musel upírat), debatoval, těšil se s vnoučaty. Nedávnopřipravil sborník prací J. Mrkvičky. Doufám, že někdo zmapuje také"stopu"(jak říkával) Antonína Šimka.

Čtu si článek v Psychologii dnes 5/2005"Boj o psychoterapii"a nedá mi to, abych nepřidala svůj pohled - tak trochu z druhého břehu problému. Pracuji v psychiatrické léčebně 8 let, původní profesí jsem sociálnípedagog. V léčebně zastávám práci arteterapeuta a ergoterapeuta. Záměrně píšu"zastávám", neboť zatímco ergoterapie má v souboru nelékařských zdravotnických profesí své místo, arteterapie nikoli.Profese arteterapie neexistuje. Přesto existuje arteterapie. Je v naší zemi vysoká škola, která vzdělává v oboru arteterapie, a jsou zde vysoké školy, kde se arteterapie přednáší. Jsou zde též specializované výcviky varteterapii s akreditací MŠMT. Existuje Česká arteterapeutická asociace. Neexistují však profesionální arteterapeuti.Přesto jsou pacienti, kterým působení arteterapeutických postupů pomáhá v nalezení duševní rovnováhy, v přijímání své nemoci, v nacházení přirozeného ventilu jejich zvyšující se tenze, prohlubující se deprese apod.Potřebnost a indikace arteterapie v péči o pacienty nechybí. Chybí však zakotvení této práce v zákoně o profesích tak, aby byl ošetřen právní status této práce. Logicky by se nabízelo nejjednodušší řešení: uzákonit profesiarteterapeut s jasně vymezenými požadavky na vzdělání a s přesně definovanou pracovní náplní, jako je tomu u jiných zdravotnických profesí.Arteterapie svými metodologickými postupy odpovídá jedné z forem psychoterapie. Jinou logickou cestou by tedy mohlo být uzákonit profesi psychoterapeut a v jejím rámci vymezit jednotlivá odvětví a jejich kompetence,specifika i nároky na vzdělání. Není mi jasné, proč psychoterapie - o které se dnes tolik píše, která je široce používaná, má široké spektrum směrů, vzdělávacích institutů, výcviků, škol i kurzů - je samostatně profesněnelegalizovanou. A proč oproti tomu není problém, aby v zákoně byla uznanou, legálně nabízenou formou péče ergoterapie?Tak jako si pacienti budou moci zkontrolovat, zda zdravotní sestra, která o ně pečuje, má skutečně náležitou odbornou přípravu, tak si nebudou moci zkontrolovat, zda arteterapeut, který o ně pečuje, je odborníkem, nebodiletantem. Neboť i kdyby byl tím nejfundovanějším, avšak ne psychologem, nemá co pohledávat ve zdravotnictví. Není způsobilý v tomto rezortu pracovat.Je otázkou, zda jsou kliničtí psychologové jediní, kdo mohou a mají lobbisticky ovlivňovat poslance při tvorbě legislativních norem. Kdo, kdy, za jakých podmínek a jakým hlasem může a má právo v této diskuzi vůbecpokračovat? Neošetřenost jasným legislativním rámcem při vysoké míře poptávky po psychoterapeutické péči tak vytváří neorané pole působnosti pro řadu diletantů, kteří pod rouškou terapeutické péče mohou provádět praktickycokoli. Jak znevažující je provozovat psychoterapii jako poradenskou činnost, ovšem zamaskovanou za poradnou pro mezilidské vztahy, odbourání stresových faktorů, osobnostní růst a tak podobně, vedle poraden astrologických,jinak okultních, léčitelských atd.Jsem sociální pedagog, absolvent Pražské psychoterapeutické fakulty a pětiletého sebezkušenostního výcviku SUR specializovaného na arteterapii vedeného pod ČAA, dále se vzdělávám a specializuji zejména v expresivníchformách psychoterapie. Se svým vzděláním bych sice leckde v jiném státě Evropské unie mohla působit jako kvalifikovaný psychoterapeut, ale v Čechách nikoliv. Tady denně překračuji zákon prací, kterou kvalifikovaně zastávám. Jeto otázka existence psychoterapie? Postu? Nebo ignorujeme a pošlapáváme práva pacientů? Jak smutně směšné jsou přetahovačky o psychoterapii, když na ně doplácí nedostačující nebo i nekvalifikovanou péčí ti, kterých se celápsychoterapie týká nejvíce - pacienti. O koho v této hře jde?(redakčně kráceno)

Při prolistovávání zářijového čísla Psychologie dnes mě zarazil článek Petra Bakaláře"Komplex Dona Quijota". Vida, říkám si, Petr Bakalář zavádí do psychologie, resp. psychopatologie nový komplex (jako by jich nebylodost)! A to ještě způsobem, který je ze tří důvodů zcela nepřijatelný. Za prvé je myšlenkově a badatelsky nekonzistentní a za druhé se zcela míjí historickými souvislostmi Cervantesova románu, byť se na něj explicitně odvolává;to dává tušit, že - za třetí - v jádru Bakalářovy konstrukce je postoj alespoň z hlediska evropské duchovní tradice oprávněně odvozené z židovsko-křesťanského dědictví - filozoficky scestný.Jak dále ukážu, je spojování Dona Quijota s"potřebou mít svůj ideál, a to i za cenu toho, že je falešný", vážným nepochopením smyslu postavy Cervantesova rytíře. Ale bez problémů není dokonce ani"nadhozené"zdůvodnění, které nám Bakalář pro svůj nápad poskytl. Povážlivost vyvstává zejména v okamžiku, kdy se Petr Bakalář pokouší vyjmenovat motivy, které k tomuto patologickému jevu vedou. Právě zde se totižobjevují teze, které by bylo nutné předem zdůvodnit, a nikoliv je s indolentní samozřejmostí uvádět jako prokázaná tvrzení.Podstatnější jsou však závažné chyby v druhé oblasti našich námitek - a to ve sféře historických souvislostí. Komplex Dona Quijota, o kterém Bakalář hovoří, má jiné historické souvislosti, než o jakých autor hovoří, ahlavně vůbec - ani vzdáleně - nesouvisí s Miguelem de Cervantesem, který napsal v prvním desetiletí sedmnáctého století román Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha. Pokud by někdo v tomto okamžiku namítl, že Petr Bakalářmyslí donkichotství obrazně a přeneseně, tak jako možná Freud labdakovského krále ve svém oidipovském komplexu, pak je třeba Petra Bakaláře citovat, neboť ve své úvaze říká nade vší pochybnost:"To je případ Cervantesovahrdiny. Takový člověk je nevyléčitelný, potřebuje si myslet, že svět je v zásadě dobrý..."Ale to právě není ani zdaleka pravda, natož něco samozřejmého. Zde bych se opřel o významného literárního teoretika, filozofa a vneposlední řadě hispanisty Václava Černého, jehož překlad Dona Quijota z roku 1931 patří dodnes k těm nejlepším.Václav Černý říká mimo jiné ve svém zasvěceném úvodu k tomuto románu jasně:"Cervantesův Don Quijote není tedy jen parodií rytířských románů, ale je sám nejkrásnějším rytířským románem, jenž byl stvořen. Cervantesnezabil rytířství, ale povznesl je a očistil."(V. Černý: úvod k překladu románu z roku 1931.) Že se z donkichotství zrodil dokonce španělský duch a hrdost, zdůrazňují i významní filozofové José Ortega y Gasset a Miguel de Unamuno.Někdo by možná v této chvíli řekl, proč tolik pozornosti jednomu nepodařenému článku. Odpověď je zřejmá: protože pojem"komplexu Dona Quijota"sám o sobě skrývá jedno velké duchovní nebezpečí: uznání poklesléhopragmatismu, přízemnosti, lidské ubohé vypočítavosti a duchovní malosti.Bez ideálů, které měl ubohý rytíř Don Quijote de la Mancha, by se totiž zastavil veškerý pokrok a lidstvo by možná dosud přešlapovalo kdesi v pravěku. Nebyl snad Kryštof Kolumbus blázen, když došel k názoru, že cesta doCipangu (Japonska) je přes Atlantský oceán kratší než obeplutím Afriky, a skutečně jednoho dne vyplul a objevil Ameriku? Byl Galilei Galieo normální, když tvrdil, že se Země otáčí kolem Slunce, když každý člověk se zdravýmrozumem vidí na obloze opak? A co M. K. Gándhí, když se"s extrémní naivitou"postavil proti britským zbraním a vycvičené koloniální armádě satjágrahu, učení o nenásilném boji, vedeném pravdou? Netrpěli tito lidé"komplexem Dona Quijota"?! A nebyl snad největším don Quijotem Ježíš Nazaretský, když se postavil svým učením o lásce proti celému tehdejšímu světu, reprezentovanému farizeji, zákoníky a saduceji, a nebyla samýmvrcholem donkichotství jeho potupná a směšná smrt na golgotském návrší?A to je právě ono filozofické scestí úvahy Petra Bakaláře, o kterém jsem hovořil na začátku jako o třetí, nejvážnější závadě a které on sám vyjadřuje slovy, jimiž svůj článek uzavírá:"To je případ Cervantesovahrdiny. Takový člověk je nevyléčitelný, potřebuje si myslet, že svět je v zásadě dobrý, jinak by nemělo smysl žít; v konfrontaci se Sancho Panzy však často končí v psychiatrické léčebně nebo rovnou sebevraždou."

Ivan Nový, Sylvia Schroll-MachlPraha, Management Press 2005. 313 s.

Nakolik jsou předmětem mého odborného zájmu (mimo jiné) informace a psychologický pohled na ně, s chutí a zvědavostí jsem přečetl útlou knížku E. Mlezivy Diktatura informací - Jak s námi informace manipulují (Plzeň,Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2004, 133 s.).O informacích jako předmětu psychologického (a praktického) zájmu lze uvažovat: a) jako o nositeli znaků k poznání, uchopení reality, b) jako prostředku k ovlivňování interpersonálních procesů a vztahů, k přetváření (avytváření) reality (jak využít příp. zneužít psychologické vlastnosti informací k ovlivňování lidí). A právě tento druhý, sociálně psychologický a sociologický pohled na informace akcentuje E. Mleziva v uvedené publikaci.Jak uvádí sám autor:"Cílem publikace není systematické zpracování a celkový výklad informací. Při omezeném rozsahu se soustřeďuje na jejich psychosociální aspekty a na problémy, které v naší společnosti informacevytvářejí..."Namísto vytváření teorie si Mleziva všímá takových informačních fenoménů, jako jsou zdroje a typy informací, jejich kvantitativní a kvalitativní stránka, procesy výměny informací, funkce informací přizáměrném ovlivňování jedinců i skupin.Kromě úvodních"informací o informacích"(i když vztah informace - sdělení vnímám jinak než autor), mě osobně v publikaci nejvíce zaujaly pasáže o funkci záměrů obsažených v informacích, o možnostech odhalovánízáměrů a jejich využívání příjemci.Tato tematika totiž úzce koresponduje s mým dalším"životním"tématem - s psychologií moci (jejími druhy, formami, způsoby a prostředky prosazování). To, jakou moc nad námi mají informace (resp. ti, kdo jeprodukují) a proč, autor prezentuje na příkladech využívání záměrných informací v různých sférách života - především v politice (propagandě), v reklamě a v oblasti paranormálních jevů.Záměr, obsažený v informaci ať už v otevřené či skryté formě, představuje klíčovou kategorii při psychologické analýze sdělení. I když informace jsou schopny aktivovat naše emoce, (percepční a motivační procesy) samy osobě jsou psychologicky neutrální. Teprve náš záměr jim dává směr a cíl, vytváří jejich"užitnou"(a vlastně i směnnou) hodnotu. Kdo má informace, má moc. A kdo má moc, má informace. V našich záměrech lze vypozorovatnaše tendence k zacházení s mocí.Odhalení záměru obsaženého ve sdělení umožňuje lépe pochopit obsah a smysl sdělení, posoudit jeho pravdivost, motivaci autora, cílovost jeho komunikace, jednání, vypovídá leccos o vztahu mezi zdrojem informace a příjemcem.Pochopení záměru je základním předpokladem účinné a včasné obrany před manipulací, proti dezinformacím, fámám.Kromě výše uvedených pozitiv je mi blízký přístup E. Mlezivy k prezentaci informací. Autor neposkytuje návody. Popisem procesů zacházení s informacemi provokuje k samostatnému zamyšlení, k lepšímu porozumění a lepšíorientaci čtenářů v labyrintu informací. A jestli to byl jeho záměr, pak se mu vydařil.

Vladimír DočkalPraha Nakladaelství Lidové noviny 2005. 256 s.