Online archiv

Psychodiagnostické metody bývají často složeny z úkolů, které jsou velmi vzdálené úlohám, jež řešíme v každodenním životě. Vyvstává proto otázka: mohou psychologické testy sloužit k pochopení běžných životních problémů lidí?

Stále častější výskyt poruch příjmu potravy se odráží v potřebě nových terapeutických přístupů. Slibné výsledky přináší nová forma rodinné terapie - Multi-Family Therapy.Víte, jak se chovat, když vaše dcera odmítá jíst?

Staneme-li se svědky napadení, měli bychom se snažit napadeným lidem pomoci jednoduše proto, že bychom sami ocenili, kdyby někdo v takové situaci nouze pomohl nám. Není to tak dávno, kdy mou manželku napadl v obchodě na Národnítřídě muž. Ač znalá karate, vyvázla spíše se štěstím. Během potyčky, které byla svědkem celá fronta, jí nikdo nepomohl. Pouze prodavačka na ni křičela, ať se jdou prát ven. Protože není obdobně lhostejný dav neobvyklým jevem,nepovažuji za vhodné, aby byli lidé odrazováni od pomoci a odkazováni na profesionály, neboť bychom poskytli alibismu generální pardon. To, že máme právo nezakročit, bojíme-li se sami o své zdraví či život, není nutnépřipomínat, myslím, že si je každý tohoto práva vědom a v konkrétní situaci se podle něj rozhoduje. Netroufá-li si, mělo by být minimálním krokem zavolání policie, jejíž výkony jsou ovšem v obdobných situacích proměnlivé, atudíž ne zcela spolehlivé. V konkrétní situaci se rozhodujeme nejen podle stavu útočníka, typu útoku a pokročilosti celé situace, ale také podle vlastního stavu a kondice. Proto se může naše chování situačně lišit. V některýchpřípadech jsem byl troufalejší, jindy bázlivější. Vzpomínám si, jak jsem se v metru zastal ženy, kterou obtěžovali dva muži, a ti proti mně k mému překvapení tasili nůž. O něco později jsem byl v metru svědkem toho, jak tamrozkurážený, do půli těla svlečený muž pořvával velmi agresivně na lidi na eskalátorech. Nevím, jak to dopadlo, protože jsem zrychlil s tím, že jsem si v duchu řekl, že je tam snad dostatek lidí, kteří by zakročili. Stručněřečeno jsem se zachoval zbaběle. Doposud jsem - a to je možná na tom celém to nejvíce zavádějící - ilustroval svá tvrzení vypjatějšími situacemi. Většina situací však taková nebývá. Za svůj život jsem se stal jen jednou obětíloupežného přepadení střelnou zbraní (bez zbytečného vyjednávání jsem tenkrát vydal svou aktovku). Proti tomuto extrémnímu zážitku stojí nepočítaně situací, které pro mne nepředstavovaly žádné, anebo jen velmi malé riziko. Užjenom naznačená tendence pomoci anebo neodejít totiž řadu útočníků odradí. Většina dalších situací se odehraje jako oční souboj nebo je řešitelná klidnou domluvou. Proto by bylo nemístné, kdybychom kvůli extrémním případůmrezignovali na každodenní situace běžné pomoci, které nás tolik neohrožují, ale druhým mohou výrazně prospět. Poskytnutí první pomoci je příklad za všechny. Nevylučuji, že navzdory výše uvedeným prohlášením o tom, že si máme vpřípadě napadení pomáhat, se mi v brzké době stane, že se stanu svědkem napadení a budu se bát pomoci. Neudělám možná nic více, než že zavolám policii. Na toto jednání budu mít zcela jistě právo. Ale současně se budu stydět. Avždycky budu velmi obdivovat lidi, kteří se v takové situaci pokusí o více, místo toho, abych spekuloval o tom, zda takové jednání bylo rozumné.

Zoufale se cítí člověk, který je na veřejnosti napaden, a nikdo z přítomných mu nepomůže. Na druhé straně může taková pomoc vyústit v tragédii. Jak se zachovat v situaci, kdy uslyšíme někoho křičet o pomoc, chceme mu pomoci, asoučasně čelíme strachu o vlastní bezpečí?

Atopický ekzém je chronické zánětlivé onemocnění kůže. Je dědičné, nenakažlivé. Patří k prvním alergickým projevům, které vůbec alergické dítě postihnou, bývá proto nazýván"dětský ekzém". Je to jedno z nejčastějšíchonemocnění dětského věku.Kůže atopika reaguje zvýšenou reaktivitou i na běžné podněty. Příčiny zatím nejsou přesně známy, jako spouštěcí faktor mohou působit potraviny (mléko, vejce, čokoláda), alergeny zevního prostředí (roztoči, plísně),hormonální a stresové faktory. Kombinací těchto vlivů dojde k zánětu, který se navenek projeví vyrážkou provázenou svěděním. Svědění pak nutí ke škrábání, které kůži dále poškozuje a může umožnit i vstup infekce. Další škrábánízvyšuje svědění a vzniká bludný kruh. U atopického ekzému jsou dobře zřetelné psychosomatické i somatopsychické mechanismy.Výskyt atopického ekzému se celosvětově výrazně zvyšuje, v současnosti postihuje 5 až 10 % dětské populace. Zázračná léčba neexistuje. Doporučuje se protizánětlivá léčba s promazáváním a dodržováním režimových opatření.

"Nejvíc se mi líbí ruce, protože na nich nemám skoro žádný ekzém."(chlapec, 8 let)"Nejméně se mi líbí nohy, protože je mám strupaté a osypané."(chlapec, 12 let)"Nejroztomilejší jsou oči, protože jemám jako štěně."(dívka, 14 let)Když Pája (12 let) kreslila, jak vidí sama sebe, znázornila si na kůži ekzém (obrázek 1). U druhého obrázku, který znázorňuje Páju tak, jak by chtěla vypadat, ekzém na kůži není.

Prvotním impulzem k tomu, abych se vyčlenila z mainstreamu a pronikla do subkultury, byl přezíravý postoj mých vrstevníků na základní škole. Dlouho jsem si přitom přála zapadnout, být stejná, konformní. Nedávat ostatním důvod kútokům. Nějak se mi to ovšem nedařilo, vždycky jsem byla ,ta divná', vždycky se našlo něco, co se ostatním na mně nelíbilo: ať už nemoderní styl oblékání nebo poněkud dětinštější chování.Lidé přitom, stejně tak jako šelmy, potřebují tvořit ,smečku' - někam patřit, družit se se sobě podobnými. Smečka - třída, skupina, subkultura - své jedince chrání. Ovšem něco za něco: zpravidla od nás vyžaduje na oplátkuposlušnost, podřízení, určité služby. Příslušník skupiny tak částečně či úplně přebírá kolektivní normy, hodnoty a náhled na svět. Je to bezpečné a je to snazší než být sám. Ve skupině také zpravidla existuje určitá hierarchiea každý usiluje, aby stál co nejvýše.I já jsem se chtěla ve třídě postavit na úroveň těch neoblíbenějších, těch, co jsou nejvíc ,in'. Mezi skupinku kvokajících puberťaček, za kterými lezli kluci z vyšších ročníků, se mi ovšem dostat nepodařilo.A tak jsem se rozhodla jít proti nim, vybojovat si postavení na druhé straně barikády. Změnila jsem styl. Začala jsem chodit mezi anarchofeministky, které mne sice pro můj nízký věk a nezodpovědnost nepřijaly, nicméněnavenek to byla má ochranná skupina. Už jsem si mohla dovolit být ,ta divná'.Postupně jsem pak prošla více subkulturami. Nejvíce mě ovlivnila skupina anarchistická, v níž jsem pobývala nejdéle. Nahlédla jsem též do subkultury skinheadů, ovlivnil mne punk i další proudy. Subkultury mládeže se mijeví jako skupiny menšího rozsahu, většinou velmi vyostřených názorů a radikálních postojů. Po zkušenostech s několika z nich už do žádné patřit nechci, i když s některými stále sympatizuji.

Subkultury mládeže pomáhají dospívajícím v hledání sebe sama, v začlenění do vrstevnické skupiny, v nalézání přátel. Některá hnutí však zároveň podporují agresivitu, zvyšují riziko drogové zkušenosti a násilné činnosti. Pohledspolečnosti zkresluje množství předsudků.Neúspěch v práci nebo škole mohou členové subkultury kompenzovat statutem v této komunitě.

Autor článku Berdache - ani žena, ani muž zajímavě popisuje chování a sociální okolnosti života u jedné z nejznámějších a nejlépe popsaných kulturních forem transgenderů - amerických indiánů berdache (čti berdaši), kteří samiupřednostňují pojmenování Dvojí duch. Autor je v rámci objevování fenoménu berdache poněkud nekritický k jiným kulturám včetně své euroamerické. Různá pojetí transgenderu ale nejsou ničím novým ani unikátním. Naše kultura sesnaží tyto poruchy pohlavní identity dále specifikovat na kategorie transsexualita, transvestitismus dvojí role a další.To, co autor píše o vývoji Dvojího ducha, tedy o prepubertálním vývoji berdache, je jedním z diagnostických kritérií při našem posuzování změněné pohlavní identity. Její biologická podmíněnost totiž nachází ve většiněpřípadů své vyjádření již během dětství. Na druhou stranu však ne každá porucha pohlavní identity v dětství musí přetrvávat i v dospělosti. Jsou známé též případy egodystonních berdache, kteří svou ženskou pohlavní identitunepřijali a v dospělosti se snažili o sociální adaptaci na základě svého biologického pohlaví.Jedince se změněnou pohlavní identitou známe z historie i současnosti mnoha kultur včetně naší. Jen namátkou připomeňme Johanku z Arku nebo velšské zbojníky z 18. století. Méně obvyklé, ale nikoli výlučné je, že kulturadopřávala transgender lidem vysoký společenský status: vedle různých kmenů amerických indiánů tomu tak bylo i u vývojově blízkých Čukčů, ale i indických hidžrů. Paticismus (erotický vztah jinak heterosexuálního muže stransgenderem) patří podle antropologa Gregersena mezi jeden z nejrozšířenějších akceptovaných způsobů homosexuálního chování.Co se týče konkrétně berdache, příchodem evropských křesťanů se společenská tolerance až adorace Dvojích duchů začala snižovat. Projevem netolerance většinové společnosti byla například skutečnost, že některé americkéstáty považovaly ještě na počátku minulého století nošení šatů opačného pohlaví za kriminální čin. Tradice Dvojího ducha v tradiční indiánské kultuře navzdory tomu přetrvala a později se stala jedním z duchovních kořenůamerického emancipačního gay hnutí.Pro českou kulturu je rozlišování mezi sexem ve smyslu biologického pohlaví a genderem ve smyslu pohlaví nejen sexuálního z důvodu nepřesné terminologie problematické. Též naše další jazyková zvláštnost - rozlišovánínaprosté většiny příjmení na mužská a ženská - k vnímání pohlavní dichotomie jistě přispívá.Nesouhlasíme s autorem, že pohlavní identita je společenský konstrukt, který odráží naši dichotomii pohlaví. Rozdělení na dvě pohlaví a z toho plynoucí odlišnosti mezi muži a ženami totiž neodráží pouze psychické asociální aspekty vývoje jedinců, ale především jejich základní biologickou podmíněnost. Diferenciace dle pohlavní dichotomie začíná již na chromozomální úrovni, pokračuje organizací mozkových struktur, hormonálních funkcí,anatomických struktur a dále. Existence jedinců s poruchou pohlavní identity na této dichotomii nic nemění.Mezi základní diagnostická kritéria transsexuality patří touha změnit své pohlaví - biologický muž se cítí být ženou, biologická žena mužem. Rozhodně to však není pouze věcí jejich volby, jistě by se rádi vyhnulikomplikacím, jež s sebou život v cizím těle a následný komplikovaný proces přeměny pohlaví přináší.Diagnostickou rozvahu však v případech jedinců s poruchami identity komplikuje i existence takzvaného transvestitismu dvojí role (tedy jedinců, kteří střídají svoji pohlavní roli, ale o změnu pohlaví neusilují) a víme, jakje správné zařazení pacienta do těchto diagnostických škatulek leckdy obtížné. Z lidí, kteří nás vyhledali s problémem pohlavní identity, prošla proměnou pohlaví jen polovina. Ostatní si našli svou formu existence bez lékařskéintervence a zpestřují tak náš dichotomizovaný svět. Vedle nich je samozřejmě mnoho osob s poruchou pohlavní identity, kteří nás nikdy nevyhledali.Závěrem shrnujeme, že je zbytečné zavádět nové sociální konstrukty, které by vysvětlovaly jevy, které medicína již dávno poznala a podrobně popsala. Nicméně vítáme každou práci, která přispěje ke zvýšení informovanostiodborné i laické veřejnosti v oblasti poruch pohlavní identity, a tím i k lepšímu pochopení problémů těchto lidí.

V tradičních společnostech severoamerických indiánů byli berdache považováni za duchovní bytosti. Bílí lidé však nahradili respekt pohrdáním, a změnili tak jejich společenské postavení i spokojenost.

Bavorský regulační orgán, obdoba naší Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, vydal v květnu 2004 prohlášení, ve kterém se mimo jiné praví, že"především soukromé televize formáty jako je show Big Brother ... systematickyznevažují společenské normy a vědomě inscenují porušování s nimi souvisejících tabu ... se záměrem dosáhnout větší pozornosti veřejnosti. Cíleně zde posouvají příslušné hranice."Tomuto prohlášení předcházela široká diskuze, ta však nakonec vyústila pouze v povolení účastníkům show mít v průběhu soutěže denně jednu hodinu soukromí.Ve Velké Británii je pořad vysílán až po 22 hodině, regulační orgán nicméně zahájil na internetu debatu o pořadu s otázkami typu Jsou účastníci zneužíváni? Jsou to herci, nebo objekty pořadu? Veřejně byla kritizovánaúčastnice, která je učitelkou. Účast v takovém pořadu je považována ze neslučitelnou s jejím povoláním.V Portugalsku regulační orgán ještě před zahájením vysílání pořadu zkoumal zkušenosti s ním v zemích, kde byl už v průběhu devadesátých let odvysílán. Následně v roce 2004 vyhlásil, že pořad porušuje právo na soukromí aoběma televizním stanicím, které jej vysílaly, uložil sankce. Důsledkem jsou současné snahy změnit v Portugalsku kompetence rugulačního orgánu tak, aby jeho rozhodnutí mělo větší účinnost. Podle posledních zpráv by mělo býtvysílání reality show zcela zakázáno.Velká debata proběhla ještě před zahájením vysílání tohoto pořadu ve Francii. Vyústila do jeho vysílání ve zmírněné podobě a regulační orgán přesto ještě i do této zmírněné podoby několikrát zasáhl a prosadil změnupravidel na několika místech (např. účastníci se nesprchují nazí, ale v plavkách).V USA došlo k jakési vzpouře soutěžících: poslední účastníci odmítli pokračovat a vstoupili do stávky! Chtěli společně odejít a cílovou odměnu si rozdělit. Produkce pořadu ale stávku potlačila.Ve skutečnosti se reality show stává stále zřetelněji divadlem a účastníci se v ní stávají ve skutečnosti herci. Aby byli přitažliví, vybírá produkce soutěžící, kteří jsou něčím nápadní - může to ovšem být leccosdráždivého. Reality show je název záměrně zavádějící. Zůstávají dvě otázky. Předně, proč se na takový pořad dívá tak velký počet lidí? A kam až nás komerční, tedy o zisk usilující televize dokáže zatáhnout?

1. Jak vnímáte příchod reality show na české obrazovky a proč na sebe podle vás strhly tak velkou pozornost?2. Proč by rodiče měli/neměli povolovat jejich sledování svým dětem?