Kriminalita policistů - analytický pohled

Reaguji na článek Michala Denského Proč vyhoří policista, který vyšel v posledním čísle Psychologie dnes. Chci nabídnout k úvaze jiné hledisko než behavioristický modus obvyklý v policejní realitě. Autor článku nabízí řadufrekventovaných doporučení, jak bojovat s „vyhořením“ policistů. Osvětovou úlohu mají plnit personální oddělení bdící spolu s psychologem nad funkčností skupinové interakce policistů a navrhující „možnosti optimalizace“.Psycholog „může přispět k prevenci syndromu vyhoření, má-li užší kontakt s příslušníky“. Jedinou cestou, jak ho dosáhnout, je dle autora jeho zařazení do služebního poměru. „Jinak zůstává pro většinu policistů strašákem z dobpřijímání do sboru“. Zřejmě i on, stejně jako někteří uchazeči o přijetí, vnímá roli psychologa při vyšetření osobnostní způsobilosti perzekučně a přikládá zásadní význam jeho zařazení.Autor konstruktivistických doporučení nezvažuje, že policisté vnímají invazivně i „monitorování“ a pozitivistické „optimalizační korekce“ personalistů (které ti délesloužící zažili opakovaně v podobě různých dotazníkovýchakcí). Možná také očekávají od těchto svých korektorů „skupinových interakcí“, pasujících se tak do role jakýchsi rodičovských figur, převzetí vlastních funkcí, tedy návody a řešení, jež mají sami ve své moci (stesky některýchpolicistů, že psycholog jim nerozumí, protože nemá představu, co se na jejich pracovišti děje, tomu nasvědčují). Co se týká kriminality policisty, spíše než k vlivu pracovní činnosti se přikláním k hledání příčin v osobníhistorii dotyčného. Dynamický pohled předpokládá, že na vznik charakteru má největší vliv výchovné prostředí a primární osoby, které založí základní životní scénář. Naše chování je pak z velké části dáno poslušností vnitřnímtlakům, potřebám, pudům. Lišíme se i ve způsobech podrobování se internalizovaným nebo veřejným autoritám, svědomí či anonymnímu veřejnému mínění.Autor zřejmě vychází z behavioristických teorií chápajících psychologické změny v termínech vývoje k novým návykům a nezvažuje vnitřní dynamismus všech účastníků procesu včetně oněch propagovaných korektorů. Bazální klimave skupině (útvaru) je ovlivněno povahou činnosti, početností, postavením ve struktuře rezortu a dalšími faktory. Charaktery osobností jednotlivých členů včetně psychologů spolupůilustrační sobí v dynamice celku. Psycholog sicemůže být různě vnímán v roli civilního zaměstnance nebo služebního funkcionáře, v druhých se však zapisuje převážně svými vlastnostmi (i on je pouze bytostí s vnitřními konflikty a prostými lidskými slabostmi). Jeho moczabránit „vyhoření“ jednotlivce je diskutabilní (zvažujeme-li kritéria úspěšnosti jakékoliv terapie) zvláště při navazování oněch užších kontaktů s 1 500 příslušníky, což je podle oficiálních údajů maximální počet policistůpřipadajících na jednoho psychologa. Co se týká policistů, jako kandidáti na přijetí přicházejí s různou osobnostní výbavou. Někteří vyjadřují přání bránit spravedlnost, patřit ke konkrétnímu útvaru, jiní přiznávají účelovoumotivaci výhodami státní služby, řada neskrývá nezájem už při přijímacím řízení a nemalá část oplývá vážnou psychopatologií. Hlubší motivy (např. touha po moci u dobře adaptovaných osobností) zůstávají často skryty, neboťjednorázové psychometricky zaměřené psychologické vyšetření nepřeje příliš utváření hlubinných hypotéz a vývojových prognóz.Nejfrekventovanějším problémem v policii a jejích útvarech bývá politika a distribuce autoritativních mocenských vztahů a s nimi spojené autoritářské projevy. Obvykle se však hlouběji nezabýváme otázkami, jak tyto skupinypřispívají k vlastní dynamice, jaká slepá místa ve své struktuře i my psychologové nevidíme a zda nereflektování vlastního narcismu nepřevládá nad sebeporozuměním.