Online archiv

stručněNa území Prahy je možné do roku 2006 uskutečnit projekty za více než 3,5 mld. korun. Magistrát hl. m. Prahy bude rozhodovat o využití více než 2 miliard z této částky, a to na projekty v rámci opatření: Integrace specifickýchskupin obyvatelstva ohrožených sociální exkluzí, Rozvoj počátečního vzdělávání, Rozvoj dalšího vzdělávání a Rozvoj cestovního ruchu. Bližší informace jsou k dispozici na www.praha-mesto.cz/jpd3.

stručněLidé, kteří přežili mučení, bývají častěji přizpůsobivější a odolnější vůči nepřízni osudu než oběti jiných traumatických zážitků. Vyplývá to z nového výzkumu zaměřeného na oběti mučení, které se přistěhovaly do Spojených států.Výzkum zároveň prokázal, že traumatické zážitky se akumulují a pokud překročí pomyslný práh přizpůsobivosti člověka, další trauma mírného či středního stupně se může stát"poslední kapkou". Všechna dosavadní traumatase v takovém případě dostanou do popředí. Dvě studie na toto téma vedl Ibrahim A. Kira z Michiganu. První zahrnovala 286 mučených a nemučených lidí z Iráku a dalších zemí, kteří vyhledali odbornou pomoc. Druhý výzkum zahrnoval365 iráckých utečenců žijících v Michiganu. 40 % z nich zažilo mučení před svým příchodem do USA. Všichni členové skupiny iráckých uprchlíků uváděli vícenásobná traumata - a to jak před svým příchodem do USA, tak po něm (vrámci adaptace na novou kulturu, jazyk apod.). Výsledky studií ukázaly, že lidé, kteří prožili mučení, mají však silnější posttraumatické"pozitivní růstové postoje"ve srovnání s lidmi, kteří mučení nezažili. Dálemají méně násilné postoje vůči ženám a dětem, mají méně tradiční rodičovské postoje, cítí větší podporu z okolí a jsou lépe socio-kulturně přizpůsobení.

stručněRočně je ve Velké Británii vydáno asi 24 milionů lékařských předpisů na antidepresivum Prozac (s účinnou látkou fluoxetinem; ekvivalent Deprexu, Fluvalu či Fludacu). Nyní byly stopy Prozacu identifikovány v britské pitné vodě.Podle Britské agentury pro životní prostředí (British Environment Agency) je právě četnost užívání antidepresiv příčinou, proč se nyní stopové množství Prozacu nachází v britských řekách i ve spodních vodách. Zjištění vyvolalopožadavek, aby se výskyt léků v pitné vodě monitoroval.

Postoj člověka vůči stáří se mění postupně s věkem. Je to dáno nejen zráním a zkušenostmi, ale také proměnou kognitivní složky postoje, kterou ovlivňuje uvědomování a připouštění (nebo popírání) faktu blížícího se staří člověkasamého. V literatuře, ale i v běžném hovorovém jazyce užíváme záměrně celou řadu opisných frází, které mají umožnit vyhnutí slovům, jako je"stárnutí"nebo"stáří". Proto občas zaslechneme, že někdo je"dříve narozený"nebo že"více pamatuje". Tyto opisné tvary jako by měly lidem, kterých se stáří již citelně dotýká, zmírnit nepříjemné prožitky z uvědomovaného faktu příslušnosti k této vývojové etapě.Obava ze stáří a stárnutí však prostupuje více vývojových období, a je proto pro člověka přirozené, že aktivuje obranné mechanismy, které mají vytěsnit, příp. učinit snesitelné myšlenky na to, že se bude potýkat s důsledkyinvoluce a úpadku - jak v oblasti vzhledu tělesné schránky, tak v oblasti kognitivních procesů. Potřebu ujišťování, že tato doba je ještě hodně daleko, mají nejen lidé ve středním věku, ale také lidé mladí. Jednu květnovouneděli jsem cestoval autobusem MHD v Brně a byl zahloubán do svých osobních věcí. Ze zadumání mne vytrhla hláška:"Proč ten dědek vystupuje tady, když ještě nejsme u hřbitova?"Pronesla ji jedna ze dvou slečen, kterébych podle vzhledu zařadil do vývojového období adolescence, ačkoliv její verbální projev nenasvědčoval, že by byla rovněž na vrcholu inteligence - alespoň ne té složky, které dáváme adjektivum sociální - a pokud skutečně onadívka dospěla na vrchol této složky, bylo by na místě uvažovat o jisté"sociální retardaci". Tento projev během následujících zastávek nebyl ojedinělý. Byla to věta, která zazněla pokaždé, když někdo, kdo byl již zapolednem života, vystupoval jinde než u hřbitova. Sloužila pro udržování interakce mezi oběma dívkami, jejichž krev při vědomí vlastní vzdálenosti od podzimu života vykazovala nepochybně značný obsah endorfinů (a možná ialkoholu). Ostatní cestující se bavili už méně, ale k žádné vnější akci vůči podnětům obou dívek nedošlo. Pohledy směřovaly do neurčita nebo do stránek bulvárního časopisu, jedna paní si povzdechla, že to je"drsné".Možná se projevilo rozptýlení odpovědnosti, konformita, u starších lidí možná zapracovala nejistota a v případě mladých lidí zřejmě lhostejnost (která je často prezentována jako nejvyšší projev emoční stability). Podle méhonázoru toto není příznakem tolerance společnosti, ale spíše důsledek její pasivity. O to více jsem začal přemýšlet, jak se k těmto agresivním projevům postavit. Hlavou mi proběhly pojmy jako hranice, asertivita, efektivníkomunikace, to vše při zvýšené sekreci stresových hormonů. Pomoc v této situaci mi naskytla nečekaně vývojová psychologie. Když jsem procházel kolem obou slečen, pronesl jsem k nim výrok ze závěrečné písemky:"Být mladýumí každé tele, ale stárnout, to je kumšt". Zabralo to. Možná ne jako podnět, který by u dotyčných slečen vyvolal pocit studu, ale alespoň jako pohlazení pro příslušníky stárnoucí generace, v jejichž obličejích byl vidětúsměv. Pokud prolistujete televizní program, možná narazíte mimo jiné na pořad s názvem Etiketa, který má jako podtitulek uvedeno:"Pokud se dosud neumíte slušně chovat, máte jedinečnou šanci se to naučit s LadislavemŠpačkem". Docela se těším na to, až přestane Ladislav Špaček dělat vědu z chyby ve stolování a začne napravovat chování těch adolescentů, kteří během socializace nepochytili základy zdvořilosti (nebo nejsou ochotni jedodržovat). Skutečné nebezpečí by nastalo, pokud by se averze vůči starším lidem stala normou. Být starý může být v některých případech stejné stigma, jako být před patnácti lety příslušníkem homosexuální komunity. Je to zřejmědůsledek akcentu početnější části společnosti na hodnoty, jako je výkon (v práci i v sexu), mladistvý vzhled, a na možnost užívat života plnými doušky.

Umět dobře vzájemně komunikovat, mít spolehlivého partnera či cítit porozumění v manželství, to vše jsou faktory, které podle odborníků posilují naše zdraví. Naopak pokud mezi manželi převažují negativní interakce nadpozitivními, může to být příčinou zdravotních komplikací - zejména pokud tato situace trvá dlouho. Vyplývá to z nové studie, jejíž výsledky byly prezentovány na 112. výročním zasedání Americké psychologické asociace v Honolulu.Určité dlouhodobé způsoby chování jednoho partnera mohou přispívat k tomu, že druhý z partnerů se začne potýkat s chronickými zdravotními problémy. Studie se účastnilo 729 dospělých lidí nad 50 let, kteří žili v prvnímmanželství. Autoři zkoumali celkem pět dimenzí kvality manželství (nesoulad, negativní a pozitivní partnerské chování, celkovou kvalitu vztahu a manželskou komunikaci) a čtyři indikátory fyzického zdraví (fyzické příznaky,chronické zdravotní problémy, invaliditu a vnímané zdraví). Výsledky studie prokázaly, že kvalita vztahu významně souvisí s výskytem zdravotních problémů. Konkrétně výskyt negativních vzorců partnerského chování (nadměrnépožadavky na druhého partnera, přílišná kritičnost, nespolehlivost, časté rozčilování apod.) byl spojen s častějším výskytem zdravotních obtíží. Autoři studie dbali na to, aby výsledky nebyly ovlivněny možnými intervenujícímifaktory (socioekonomický status, vzdělání apod.). Autoři upozorňují na to, že negativní chování manželů vůči sobě lze ovlivnit v pozitivním směru. Např. manželská terapie se může zaměřit na zmírnění vzájemné kritiky, nadměrnýchpožadavků a eskalujících negativních emocí. Pokud se podaří snížit manželský distress, může to mít za následek nižší riziko zdravotních problémů v pozdějším věku.

Dr. Mirko Frýba - Kusalananda Thera - nyní mnich, dříve univerzitní profesor psychologie, dnes žije převážně na Srí Lance, kde je mistrem nauky Dhamma a svým žákům nabízí postupy k zvládání všedního života. Z jeho knih jenejznámější"Umění žít šťastně".

V čekárně u lékaře jsem objevila únorové číslo Psychologie dnes a zaujal mne článek o kineziologii, resp. One Brainu (dále jen OB). S touto metodou jsem se osobně potkala před 3 roky. Trápila mne nadváha, žádné diety dlouhodoběnepomáhaly, kurzy hubnutí rovněž žádný výsledek neměly. Na doporučení kamarádky jsem šla na odblokování k facilitátorce. Každé odblokování stálo asi 400 Kč, ale výsledek se nedostavoval. Bylo mi proto doporučeno absolvovatkurzy OB, které mi objasní více. Absolvovala jsem 6 stupňů kurzů a k tomu bezpočet tematických minikurzů. Nerada bych unavovala mnoha detaily a podrobnými zkušenostmi. Podstatné je, že OB je metoda manipulativní, vytvářízávislost na testování a finančně je značně náročná. Pro hodnocení metody je důležitý i fakt, že jde o uzavřený okruh lidí, do kterého lze proniknout jen absolvováním kurzů. Kurzy je nutné absolvovat v předepsaném pořadí amusíte přijmout filozofii OB. Druhou důležitou věcí je to, že v OB není ctěno soukromí člověka a odblokování probíhají v kurzu veřejně. Všichni o sobě najednou vědí všechno, i když se vidí poprvé v životě. Třetí a zdaleka neposlední zajímavostí je, že poradnu s vlastní klientelou si můžete otevřít již po 4. třídenním nebo čtyřdenním kurzu. Odblokování samotné provádějí účastníci již po prvních dvaceti minutách prvního kurzu. A je jedno, jestlijste elektrikář, opravář televizí, dojička krav nebo psycholožka. Není to fantastické, že psycholog či psychiatr se trápí 5 nebo 6 let studiem vysoké školy a dál se vzdělává, kdežto facilitátor o psychologii neví nic, alezasvěceně klientům radí a ještě slušně vydělává? Obvyklá cena za odblokování je 500 Kč. A jedno odblokování nikdy nestačí. Proč tak vynikající, účinnou a rychlou metodu tedy nepoužívají psychologové a psychiatři? Protože jeneúčinná a manipulativní. Účastníci kurzů jsou přesvědčováni o nemožnosti a pomalosti, někdy i neschopnosti psychologů, příp. lékařů. Na všechno jsou jednoduché a jasné odpovědi, pokud náhodou selžou, vystačí si s odpovědí"Univerzum to tak chce (nebo nechce)". Výsledkem mého působení v OB byl nula zhubnutých kg, zato několik desítek tisíc korun pryč. Za neméně důležitý považuji i fakt, že propagátoři OB veskrze odmítají komunikovat sodborníky - psychology, psychiatry, lékaři. Nechtějí (údajně nepotřebují) nikoho přesvědčovat, protože"to"funguje samo. Je to spíš tak, že by OB v konfrontaci neobstál. Facilitátoři v drtivé většině psychologynejsou. Nedokáží rozpoznat mnoho souvislostí, problémů, jevů, které jsou pro psychology samozřejmostí. Pro ně je spíše důležité podchytávat obyčejné lidi. A to by se jim nedařilo, pokud by média uveřejňovala negativní reakce.Naopak dobrou reklamu jim dělají mediálně známé osobnosti, které tomuto směru podlehly. Např. Naďa Konvalinková. Pokud se týká mne, jak jsem uvedla, váha se nepohnula. Byla jsem v koncích, a tak jsem navštívila psycholožku ajiž rok k ní chodím na psychoterapii, kde jsem pochopila, že odblokování u mě nemohlo nic vyřešit, a konečně jsem viděla rozdíl mezi prací odborníka a"OB rychlokvašek"- pseudoodborníků. Zkušenosti s OB nelituji,kromě vyhozených peněz. S odstupem času a ve srovnání s terapií, které se účastním, jsem pochopila, jak jednoduché je naletět a jak moc člověk může podlehnout vábení rychlých, ale neuskutečnitelných výsledků. A tak se svézkušenosti snažím využít ve prospěch těch, které mohu včas varovat.

Tak zní podle psychologa a religionisty Pavla Říčana heslo současného člověka, který sice hledá transcendenci a duchovní rozměr, ale odmítá jeho pojetí v tradičních náboženských systémech. A"nejhorší"jsou v tomEvropané.

Peter Hawkins a Robin ShohetPraha, Portál 2004. 216 s.Kniha dvou amerických autorů pojednává o supervizi v oblasti psychologické a sociální práce. Je určena všem, kdo supervizi praktikují nebo se k ní teprve odhodlávají. Oba autoři celkem správně předpokládají, že v pomáhajícíchprofesích jsou okamžiky, kdy člověk při své práci sám na sebe nestačí, kdy potřebuje dobít"baterky", aby mohl ve své práci lépe pokračovat. A právě supervize mu může pomoci nabrat nové síly a chuť do práce. Výchozípředpoklad, že pomáhající profese patří k velmi namáhavým povoláním, je správný. V takových povoláních potřebuje každý tu a tam korigovat sám sebe, postavit se sám před zrcadlo a zjišťovat, jak na tom vlastně je, kolikpsychické síly má k dispozici. Pomáhající člověk totiž potřebuje mít dost sil nejen pro sebe, ale i na to, aby mohl rozdávat, tedy pomáhat těm, kteří jsou na tom mnohem hůře než on sám. Publikace je zaměřena na konkrétní praxisupervize v oblasti pomáhajících profesí, jimiž podle autorů knihy jsou: sociální pracovníci, alternativní zdravotníci, lékaři, učitelé, zdravotní sestry, manželští poradci. Všechny odborné supervize bazírují na tom, že člověk,ani ten nejušlechtilejší a nejpřipravenější, sám na sebe v plném slova smyslu nestačí, neboť při práci v náročném terénu potřebuje každý čas od času posílit, případně pokračovat ve výměně zkušeností s ostatními kolegy. V těchtopovoláních hrozí ve značné míře náhlé či pozvolné vyhoření. To znamená stav, kdy i dobře připravený jedinec v pomáhající profesi nemůže dál a začne pozvolna podléhat nástrahám a problémům v prostředí, v němž pracuje. Supervizenám může pomoci ve snaze o trvalý a plynulý růst. V rámci pomáhajících profesí patří k nutnostem. V knize nejsou pomáhající povolání ve vztahu k supervizi blíže specifikována, aby bylo zjevné, že při supervizi si např. lékař vpodrobnostech nemá mnoho co říci s některými jinými profesními povoláními. To pro mne znamená, že se supervize má vést v rámci často odlišných specializací. Publikace amerických autorů je věcná a také zcela přímo uvádí dosupervize. Řekl bych, že se jedná o užitečnou a praktickou pomůcku pro ty, kteří ji potřebují pro svou praxi. Tím se liší od knihy jiných dvou amerických autorů (Ekstein a Wallerstein,1972), která v sedmdesátých letech kolovalav odborném samizdatu. Ta byla plná úvah, poukazování na možné vztahy a odpovědí na otázky, proč je supervize nutná. Naproti tomu Hawkins a Shohet věcně instruují zájemce, jak postupovat, když někdo potřebuje podstoupitsupervizi.

Josef VondrkaPraha, Portál 2004. 188 s.Josef Vondrka propadl drogové závislosti v 17 letech. Ve své knize velmi otevřeně popisuje svůj život s drogami: nejprve čas zpestřovaný marihuanou, poté denní braní tvrdých drog. Příběh ohromí rychlostí a silou, jíž dokážedroga člověka zcela ovládnout. Vzrušující"jízdy"s partnerkou se brzy mění v samotu a kolotoč neustálého shánění peněz na další dávku. Josef se dostává do stavu, kdy je mu bez drogy příšerně, s drogou jen špatně.Potácí se na hraně mezi životem a smrtí. Cítí, že takhle už nemůže dál, několikrát se pokusí o sebevraždu. Vánoce tráví sám ve sklepě jednoho domu - ve snaze trochu se zahřát zavřený ve skříni. Při čtení Josefova příběhunahlížíme do centra drogové scény v Praze. Jsme v šoku z toho, co se jen před pár lety dělo na náměstí Republiky. Seznamujeme se s osudy různých narkomanů, které autor potkával, když jim vyměňoval stříkačky. Kniha je doplněna okomentáře primáře MUDr. Petra Jeřábka, ředitele Psychiatrické léčebny v Bílé Vodě. Tyto komentáře jsou velmi přínosné a podnětné, přesto se nemohu ubránit dojmu, že byly"šité horkou jehlou". Jsou rozdělené na"Komentář k Josefovu vyprávění"a"Obecný komentář". Některé věty zařazené do prvního typu komentářů se mi však zdály obecné, a jiné, obsažené v pojednání obecném, se zase úzce vztahovaly k Josefovi. Méneporozumění filozofii textů primáře Jeřábka začalo už v úvodu knihy, ve slovníčku odborných termínů. Dozvídáme se zde i to, koho pan doktor myslí pod pojmem člověk, dítě, droga nebo Bůh. U drogy se třeba můžeme dočíst:"Droga - požírá lidi a živí se jimi. Přestože je rodu ženského, je bezpohlavní a hraje dle potřeby roli holky nebo kluka. Feťák si o ní myslí, že je sexy..."Na jiném místě knihy se zase droga"...jen třese nasvé milce, jež si vybírá z řad otroků". Osobně bych uvítala více slov lékaře a méně básníka, i když někoho možná právě výrazy a přirovnání v Jeřábkově stylu mohou oslovit. Za podnětné považuji komentáře zejména ve druhéčásti knihy, kdy Josef absolvuje 14 měsíční léčbu v Bílé Vodě. Pomocí svého deníku nás autor seznamuje s chodem léčebny a později i nově vzniklé komunity. Jsme svědky postupných autorových vítězství nad sebou samým. Po dlouhédobě má Josef svou postel, pravidelný denní režim, kamarády. S pomocí terapeutů i nových přátel nahlíží sám na sebe, uvědomuje si, jaký je i jaký by být chtěl. Pracuje na sobě a my postupně zjišťujeme, že se mění autorovaosobnost: z nevyzrálého chlapce se stává muž, schopný vzít svůj život do vlastních rukou. S autorem se loučíme po pěti letech abstinence, kdy má ženu i zaměstnání. Své otřesné zážitky s drogou již vylíčil při desítkách besed veškolách. Byl zvolen zastupitelem Olomouckého kraje a jmenován členem Krajské protidrogové komise. Kniha je především určena mladým experimentátorům s drogami, ale i těm, kteří se již léčí. Zaujme též rodiče, učitele, lékaře,terapeuty, policisty a pracovníky pomáhajících profesí.

Mám rád pohádky. Poslední kniha, kterou jsem dnes předčítal, byl Krtek a medvědi. Poslední film, který jsem viděl, byla pohádka o Nebojsovi. Jsem vděčný dětem, že mi poskytují záminku, a tak nepůsobím svým zájmem nepatřičně.Hlavní důvod mé náklonnosti tkví v tom, že se s pohádkovými hrdiny identifikuji, a prožívám tak jejich šťastně končící dobrodružství. Je úžasné, jak se v různých kulisách opakuje stejné poselství o síle naší imaginace. Mám rádNekonečný příběh od Michaela Endeho. V něm malý Bastien nachází říši Fantazie, která je ohrožena Nicotou. Den po dni se pomalu tato říše rozpadá. Chceme-li zachránit její duši, je třeba nejen snít, ale i jednat. I když se říšerozpadne, můžeme ji z malého kousíčku znovu stvořit v původní kráse a propojit ji s naším životem. Myslím, že Fantazie je táž říše jako Země Nezemě v Peteru Panovi. I tam lze odletět z normálního světa. Podmínkou létání jetrocha vílího prachu a to, abychom dokázali myslet na něco hezkého. Pak už se můžeme vznášet. Úspěšné počínání v Zemi Nezemi se odrazí i tam, odkud jsme původně odletěli. Mám rád Dorotku z Čaroděje ze země Oz. Když na koncicelého příběhu zjistí, že nemusela tak strastiplně hledat svůj domov, že stačilo třikrát sklapnout podpatky kouzelných střevíců a na domov pomyslet, má pocit zbytečné cesty. Je však poučena, že střevíce pomáhají jen těm, kteřívěří vlastním schopnostem. Bez cesty, na níž Dorotka pomohla strašákovi objevit jeho rozum, lvovi jeho odvahu a cínovému panáčkovi jeho srdce, by se vrátit domů nemohla. Pohádky zdůrazňují vizi a naši víru v její dosažení. Zvize vyzařuje energie stejně jako z uvedených pohádkových krajin. Jednou z takových pohádek je také Perníková chaloupka. Malé děti se místo rezignace rozhodnou v temnotě najít světlo. To je sice dovede do nezáviděníhodnésituace, ale nakonec přece jen zvítězí. Důležité je vizi mít, zavádějící vizi lze korigovat. Pokud nám však vize chybí, nestane se nic, a my se ztratíme ve zmatku duše. Zdají-li se vám pohádky odtržené od reality, připojujiskutečný příběh o tom, jak naši rodinu posledně jmenovaná pohádka loňskou zimu zachránila: Byla již noc, když jsme v nestřeženém okamžiku sjeli z cesty a s každým dalším pokusem vymotat se z bludného kruhu jsme se dostávalihlouběji a hlouběji do temného lesa. Ve chvíli, kdy jsme se rozhodli, že se pokusíme vrátit zpátky, jsme se s autem propadli ledovou krustou tak, že se auto podvozkem o led opřelo a stalo se nepojízdným. Hluboko v lese, mimojakýkoli signál, jsme zůstali s manželkou a dětmi ztraceni. Vzpomněli jsme si však na perníkovou pohádku. A tak jsme se rozhodli, že děti zabalíme, vezmeme si s sebou jen to nejnutnější a půjdeme lesní cestou, dokud nenarazímena nějaké světlo. Po mnohakilometrovém pochodu se zničehonic les rozestoupil a na palouku se objevila osvětlená chaloupka. Ne, nebyla z perníku - byla to služebna pohraniční stráže. Stráž se o nás postarala a pak se vydala dozimy vyprošťovat naše auto (ještě jednou jim touto cestou děkuji). O půlnoci jsme se ocitli ve vytopeném hotelu plni síly z nenadálého vítězství. Mám rád pohádky.

Antonín DoležalPraha, Galén 2003. 423 s.Děj obsáhlého a velmi čtivého díla je umístěn, a to nikoliv náhodou, do Francie druhé poloviny 18. století. Tehdy se významní porodníci Evropy ještě vzájemně osobně znali, navštěvovali se a zaníceně diskutovali. Snažili sevytvořit z porodnictví vědecký obor a zajistit těhotným ženám bezpečnější porod. Připomeňme alespoň, že v té době žil také významný francouzský porodník André Levret, který mj. zkonstruoval porodnické kleště a celou řadudalších, později zcela samozřejmě užívaných, porodnických nástrojů. Na pozadí autentických politických i společenských událostí doby a s přesným vykreslením reálií, které se týkají těhotných žen a porodů, se odvíjí dramatickýosobní i profesní život hlavního hrdiny, jeho rodiny a přátel. Pierre de la Ravel je však osobou smyšlenou, i když chirurg stejného jména skutečně existoval a posloužil jako inspirace. Hlavní hrdina, jehož život je vymezenfiktivními daty 1742 - 1795, byl vzdělaný a zámožný muž. Ve své profesi pomáhal doslova a do písmene všude, kde bylo třeba, a ujímal se vedení porodů nejen bohatých, ale i chudých žen. Podmínky, ve kterých tehdy ženy přivádělysvé děti na svět, byly většinou skutečně žalostné a neudivuje, že mnoho z nich zemřelo. Nejinak tomu bylo u novorozenců. Zajímavé jsou také osudy nemanželských dětí a jejich matek. Utrpení a sociální izolaci těchto lidí si dnessice neumíme představit, ale měli bychom si ji připomenout. Kniha Antonína Doležala je objemná, ale kdo začne číst, nepřestane, dokud se neprokouše na poslední stánku. Je to strhující a poučná četba, která může korigovat celouřadu našich osobních názorů na současné porodnictví. Je třeba s politováním konstatovat, že mnoho žen zaplatilo svým zdravím či životem nebo zdravím a životem svých novorozeňat za to, aby se jednou staly porody bezpečné. Vsoučasné době se v naší republice hodně na téma porodů diskutuje. Ozývají se hlasy propagující porody v institucích i v domácím prostředí, probírány jsou kompetence porodních asistentek. Kniha proto zaujme nejen těhotné ženy,ale i psychology, kteří se zajímají o práci s těhotnými, o rodinné poradenství, a vůbec všechny, kterým tato problematika není cizí. Antonín Doležal je profesorem Univerzity Karlovy pro obor gynekologie a porodnictví, autoremcelé řady vědeckých monografií a statí. Ve vyšším věku si pak mohl dovolit realizovat i svůj zájem o dějiny lékařství, umocněný mimořádnými jazykovými dovednostmi. Čtenáři jistě přijali s povděkem jeho knižní tituly určenéširší veřejnosti, a to"(Ne) pikantní jazykovědu","Lékařský slang a úsloví"nebo populárně naučný text"Od babictví k porodnictví". Antonín Doležal má dar lehkého pera a píše dál. Perspektivně semáme tedy na co těšit. Panu profesorovi přeji pevné zdraví a dostatek tvůrčího elánu, všem jeho čtenářům pak pěkný a kultivovaný čtenářský zážitek.