Online archiv

I ženy alkoholiků potřebují odbornou pomoc

Terapie regrese do prenatálního vývoje nabízí odpově? na otázku, zda jsme byli chtěným či nechtěným dítětem. K čemu je taková informace pro náš současný život? „Devět měsíců jsme s matkou byli ve velmi těsném spojení. V tomto období jsme neuměli odlišit, co z toho, co prožíváme, je mámy a co je naše. Matčina radost, obavy, pocity nejistoty se zapsaly hluboko v nás a často přetrvávají dodnes. Jestliže matka prožívala nedůvěru či nechuť k partnerství, také my se v našem životě můžeme potýkat s obavami z partnerského života. Velmi jasně jsme v prenatálním období vnímali, zda nám naše matka věnuje pozornost, zda se na nás těší, nebo nás vnímá jako životní komplikaci. Možná jsme se v takovém případě ještě před narozením rozhodli, že se jí (a všem ostatním) budeme snažit zavděčit, abychom si zasloužili její lásku, a možná, že tento model používáme vůči všem našim životním partnerům.“ – Tak je na webových stránkách Prenatální regrese vysvětlována podstata terapeutické metody návratu do prenatálního vývoje. V terapii regrese do prenatálního období života se pacient vrací na podnět emoce do situace od početí do narození. Při tomto postupu spolu s terapeutem hledá a vizualizuje vznik příčiny, která má za následek současné problémy a potíže. Jejich vědomým zpracováním se má vyrovnat s minulými negativními zkušenostmi.

Skutečnost, že člověk sám netvoří celek, ale smysluplně se kompletuje s někým jiným, bývá většinou zdůrazňována při chvále stavu manželského či partnerského, ale povětšinou zcela uniká, že fenomén je mnohem rozšířenější. To, že k sobě bytostně patří dominance a submisivita, nahlédl ve své dialektice pána a raba už Hegel (a prakticky mnozí před ním). Tento fenomén je zajisté dobře biologicky interpretovatelný — v lidské societě, byť sebejednodušší, musejí být nadřízení a podřízení a v člověku musejí být „programy“ umožňující oba typy chování provádět jaksi s chutí a navíc v případě potřeby překlapnout do modu opačného (toto překlapnutí se v některých kulturách i krátkodobě uměle vyvolávalo, třeba ve starém Římě o saturnáliích, kdy se nakrátko invertovala role otroků a pánů). Mnoho bylo napsáno o tom, že zotročování jiných nepřináší vlastní svobodu, ale naopak oboustranné zapadání do hlubší a hlubší závislosti — je to nepochybně pravda, byť těm, kteří práskají bičíkem, někdy neobjasnitelná. Zaměřme se však na podobný, ale ještě destruktivnější vztah, a sice vztah oběti a jejího ničitele (v češtině se používají též slova „kat“, „katan“ či „tyran“, ale všechna jsou vypůjčená z jiných kontextů, a tudíž nepřiléhavá — je podivné, že nemáme zavedené české slovo pro pohříchu častý jev člověka, který se svým bližním destruktivně zachází často až k smrti, podivné je ostatně i slovo pro toho, kdo tyto útisky trpí — je vypůjčeno z náboženského kontextu a poukazuje na kryptoreligiózní kontext celého konání — ostatně zlé nakládání předcházelo lidské oběti u mnoha kultur a posvátné leží hned vedle děsivého a odpudivého). Podobné typy chování se ostatně téměř vždy zdůvodňují „vyššími cíli“ — ty či ony je nutno obětovat pro Kolektivizaci zemědělství, Novou Evropu, Římské impérium atd. — ostatně, drtivá většina těchto jevů se děje v malém, v rodinách a podobných kolektivech. I tam má ničitel vždy dojem, že hájí Pořádek, Spravedlnost či něco podobného. Role oběti se od role podřízeného podstatně liší tím, že při ní dochází k trápení, zneužívání, popřípadě i smrti. Poměry v dětských kolektivech hezky ukazují původní rozvrh celé akce — dlouho dopředu byla vybrána nějaká, pokud možno odlišující se oběť — cizinec, ryšavec, nedospělec atd., a na ni se jaksi zástupně přenesly kolektivní hříchy a spory, ona byla jaksi jejich příčinou (to se ostatně experimentálně potvrdilo po jejím zabití, kdy opět zavládla všeobecná idyla až do vybírání další oběti; dosti podobně je tomu s „černými ovcemi“ prakticky v každé rodině). Důležité je to, že oběť jedná, byť nevědomě, v jakési prestabilizované harmonii se svými ničiteli. Jako by se v ní navozením celé situace aktivovala „jinová“ složka a obrana se náhle zmenší, až úplně zmizí. Známý byl obřad zajímání zajatců aztéckými válečníky — zajatý bojovník byl uchopen za kštici vlasů a pronesena nad ním formule: „Ty jsi můj milovaný syn!“ Bojovník odpověděl: „Ty jsi můj milovaný otec!“ a dál dobrovolně, často po měsíce, následoval vítěze až do svého obětování. Méně nápadných, ale o to častějších příkladů známe z vlastního okolí spoustu. Oběti nejen že se v typickém případě příliš nebrání, ale někdy se na vlastní destrukci téměř těší — nadšení prvokřesťanů vlečených do arén vyvolává skutečné mrazení. Je rovněž typické, že někteří jedinci i společenské skupiny roli obětí jaksi přitahují, tak jako jiní přitahují leccos jiného (úrazy, špionáž atd.). V celém procesu nehraje prakticky žádnou roli inteligence ani vzdělání — kdysi rozumní mladíci se mění v rámci armádní šikany ve zvěř, nejeden člen SS měl doktorát z filozofie, případ americké univerzity, která v rámci psychologického pokusu skupinu studentů rozdělila na „vězně“ a „bachaře“, skončil po několika dnech tragicky. Chování typu ničitel–oběť vytáhne v krátké době z „aktivní“ strany to nejstrašnější, co je na dně lidských duší vůbec k vidění, a zároveň ji neobyčejně, jak by řekli Indové, „karmicky zatíží“. Typické případy vztahu ničitel–oběť jsou ty malé, všednodenní, které nevedou k smrti a většinou ani nekončí u soudu (je třeba typické, že případy dětí šikanovaných rodiči se týkají většinou jen jednoho dítěte, jen zřídka všech). Někteří jedinci se snaží roli oběti, byť by ji i nevědomě přitahovali, uniknout, jiní se v ní zabydlují, ba se naučí pomocí ní svého ničitele postupně ovládat a rozkládat. Lidské duše jsou propastné.

Každý druhý až třetí dospělý Evropan trpí nespavostí, ukázal loňský průzkum poruch spánku. Každý pátý si přitom stěžuje na sníženou pracovní výkonnost následující den a polovina nevyspalců přiznává, že jsou podráždění a protivní na své blízké.

Při pohledu na rostoucí řady pacientek s poruchami příjmu potravy dnes nikoho nepřekvapí tvrzení, že kulturní postoje k fyzické kráse mohou přispívat ke vzniku vážných onemocnění. To dokumentují následující příklady z minulosti. Podvazování nohou, tisíc let starý zvyk provozovaný v předrevoluční Číně, po dívkách z vyšších sociálních vrstev ve jménu feminního ideálu krásy požadoval, aby nechaly své nohy zakrnět. Zákrok probíhal tak, že dívkám byla omotávána chodidla dlouhými pruhy pevné látky. Nárt se zlámal a tíha těla pak spočívala pouze na koncích pat. Žena s podvázanýma nohama sloužila jako symbol manželova sociálního statusu, který tak dával najevo, že je bohatý a že jeho žena nemusí pracovat. Vedlejším efektem bylo i odstřižení od vnějších sociálních kontaktů, čímž žena zůstávala odkázaná pouze na svého manžela. Tento obyčej se podařilo vymýtit až na počátku 20. století. Velkou rezistenci projevovala hlavně chudší vrstva obyvatelstva, pro které představovalo podvazování nohou svých dcer vstupenku do vyšší společnosti. Jiným příkladem je masové rozšíření korzetů v 19. století. Korzety mohou být považovány za mechanickou pomůcku k dosažení štíhlého vzhledu a stejně jako hladovění mohou být zdrojem tělesného poškození páteře, vnitřních orgánů a podobně (nehledě na riziko rozlomení korzetu a přímé poranění jeho kovovými částmi). Přes obecnou známost a rozpoznání těchto rizik korzety zůstaly dlouho populární pro svou symboliku krásy a cudnosti. V obou případech byly tělesná pohoda i zdraví obětovány kulturnímu ideálu krásy. Dalším případem pocházejícím též z 19. století je romantizace a idealizace tuberkulózy. Tato nemoc byla asociována s vlastnostmi jako ušlechtilost, jemnost a citlivost. Pobledlost se stala módním atributem, muži dávali přednost zesinalým ženám, ty zas používaly raději bělicí prášek namísto výrazných líčidel. Pily citronový džus a ocet, aby ztratily chuť k jídlu. V současnosti se onemocnění mentální anorexií bagatelizuje a anorektický vzhled se oslavuje v médiích. Poruchy příjmu potravy se neobjevují rovnoměrně ve všech kulturách a dobách. Posedlost štíhlostí, která je klíčovým rysem poruch příjmu potravy, je koncentrovaná v kulturách s nadbytkem potravy. V kulturách s nedostatkem jídla je ideálním zaoblený tvar těla, což naznačuje, že ideály mají sklon nabývat podob, kterých je obtížné dosáhnout. V tomto smyslu může pak být společnost, která žije v kalorickém nadbytku, považována za příčinu poruch příjmu potravy. Ovšem hned na počátku je třeba zmínit, že tato příčina není specifická; vyrůstání v kultuře s nadbytkem potravin patrně zvyšuje šance na rozvinutí onemocnění, ale to neznamená, že se u člověka pravděpodobně rozvine porucha příjmu potravy. Většina lidí i v těch nejblahobytnějších kulturách jimi netrpí. Na závěr jedno zajímavé zjištění pocházející z transkulturálního výzkumu McCarthyho. „Všechny kultury, ve kterých se vyskytují poruchy příjmu potravy, mají ideál štíhlosti. Žádná kultura, která nemá ideál štíhlosti, poruchy příjmu potravy nevykazuje.“

Poruchy příjmu potravy patří ke komplikovaným psychosomatickým onemocněním. Často souvisí s poruchami vztahu k sobě či ke svému tělu a s nepřijetím sebe sama. K nejzávažnějším patří mentální anorexie, úmyslné snižování váhy odmítáním potravy, a bulimie, typická přejídáním a následným zvracením.

Číhají na vás v bankomatech i na klávesnici počítače. Tajně se dotýkají vašich rukou, když tlačíte nákupní vozík. Dotýkají se jich ruce vašich dětí na hřišti. Podobně varující informace rozesílají v USA výrobci antibakteriálních gelů a lidé žijí v hrůze z bakterií.

Polygraf neboli detektor lži máme spojen s praxí tajných služeb či policie. V Rusku je však prý stále populárnější i v civilním sektoru. V oblasti personálních služeb představuje vyšetření na detektoru lži důležitý příspěvek ke kádrové bezpečnosti, tvrdí ředitel společnosti, která jako jediná u nás poskytuje „odborné služby detekce lži za pomoci polygrafu“.

Jak to v Česku vypadá s novoročními předsevzetími, zjišťovala společnost STEM naposled před dvěma lety. Ukázalo se, že nějaké novoroční předsevzetí přijala třetina Čechů starších 18 let (33 %). Častěji si předsevzetí dávaly ženy (35 %) než muži (30 %), mladší lidé (18-29 let – 37 %; 30-44 let – 38 %; 45-59 let – 32 %; 60 a více let – 23 %) a lidé s vyšším dokončeným stupněm vzdělání. A co chtěli ve svém životě nejčastěji změnit a vylepšit? Na prvním místě jednoznačně figurovala péče o zdraví (36,43 %). Do této kategorie se dají zařadit předsevzetí a osobní závazky typu „přestanu kouřit“, „začnu sportovat“ a podobně. Další oblast předsevzetí se týkala vztahů s nejbližšími a oblasti práce a vzdělávání. Méně často se předsevzetí týkají finanční ho zajištění, trávení volného času včetně dovolené nebo bydlení – viz graf. Respondenti v této části výzkumu vybírali z nabízených možností: práce, zaměstnání, vzdělávání; osobní rozvoj mimo zaměstnání; péče o vlastní zdraví; finanční zajištění, peníze; bydlení; vybavení domácnosti, auta; trávení volného času, dovolené; zapojení se do veřejného života; dobročinná a dobrovolnická činnost. Poslední dvě jmenované oblasti respondenty oslovily viditelně nejméně (dobrovolnictví – 1,11 %, veřejný život 0,7 %, pouhých 2,32 % jsme zaznamenali v oblasti vybavení domácnosti – v grafu jsou označeny výsečí „jiné odpovědi“). Citované výsledky pocházejí z výzkumu STEM provedeného na reprezentativním souboru obyvatel České republiky starších 18 let, který se uskutečnil ve dnech 2. – 8. ledna 2008. Respondenti byli vybíráni metodou kvótního výběru. Na otázky odpovídal rozsáhlý soubor 1362 respondentů.

Jakýkoli kalendář (od nejprvnějšího lunárního po vyvinuté epicyklické a galaktické) souvisí se záměrným pozorováním oblohy – Slunce, Měsíce, planet, hvězd, Mléčné dráhy a meteorů. Člověk objevil kalendář ve chvíli, kdy si uvědomil, že dráhy nebeských entit jsou přísně „cyklické“ (tj. pohybují se v kruhu okolo pólu a jejich konstelace se opakují). Cykličnost nebes člověku od počátku přirozeně splývala s „cykličností“ pozemskou – se střídáním dne a noci, se střídáním ročních období, s růstem, plozením a odumíráním vegetace a s dospíváním, produktivitou a umíráním života vůbec. Důležitým momentem kalendáře je okamžik, kdy končí starý a „rodí se“ nový cyklus. V lunárním kalendáři je tímto momentem takzvaný nov, čili nový měsíc, který je zcela temný. Odpovídajícím momentem solárního kalendáře je zimní slunovrat. O zimním slunovratu Slunce umírá v lůně nejdelší noci, aby se hned druhý den zrodilo na počátku své vzestupné cesty, která bude končit triumfem solárního hrdiny (Hélia, Krista, Mithry, děda Vševěda) o letním slunovratu. Tam, na vrcholu sil, dojde ke „zradě“ (ta je jasně srozumitelná z astronomického hlediska) a poté solární hrdina opět sestupuje po cestě k vlastní smrti, do náruče nejtemnější noci roku. Dosti pozdní odnoží svátku zimního slunovratu u etnik, která roku 1582 a později přejala gregoriánský kalendář, je i soudobý svátek Nového roku (raným křesťanům ovšem Nový rok také splýval s narozením Krista). Pamatuji se ze svého dětství na novoroční taškařice, na nichž vystupovaly dvě maskované postavy: Starý a Nový rok. Starý rok byl vousatý a stříbřitý stářím a někdy třímal kosu, Nový rok byl zlatavý, mladý a drzý. Obě postavy spolu vždy inscenovaly hovor o minulosti a budoucnosti. Rozhovor mezi nimi mohl mít v dřívějších dobách podobu věštby – podobně jako když lijeme olovo či vosk do vody, rozkrajujeme jablko či pronášíme přípitek. Stejně jako je v psychickém útvaru Nového roku skryta zásadní naděje celého kosmu v zázrak zmrtvýchvstání, je v psychickém tvaru Starého roku skryt ten nejhlubší strach člověka z definitivního vyhasnutí kosmického života. Křesťanský chiliasmus („apokalyptická“ vize blížícího se konce světa, dnes opět poměrně aktuální) je jen další variantou tohoto odvěkého strachu z absolutní smrti. Strach z „konce světa“ je přitom nepochybně projekcí strachu spojeného s vlastní smrtí do kosmických rozměrů. Chiliastický postoj k budoucnosti je, dle mého názoru, vlastní každému člověku i náboženskému systému, jež dosud neprošly cyklem smrti a znovuzrození, ale dosud „smrt“ očekávají, neustále ji posunujíce hlouběji do budoucnosti. Na kolektivní rovině může chiliastické obavy kompenzovat (a dříve tomu tak opravdu bývalo) oslava svátku Nového roku – včetně vyrovnání se s rokem odcházejícím. Oslava Nového roku by měla vést k uvědomění si přirozené, ač paradoxní kontinuity života. Na pozemské úrovni sice dochází ke smrti (vyhasnutí, noci, zatmění), avšak na nebesích po smrti Slunce (příp. Měsíce či hrdiny) přirozeně přichází jeho znovuzrození.

Je zajímavé, jak málo často slýcháme otázku: „Co potřebuješ?“, „Co opravdu chceš?“ nebo případně „Co by ti pomohlo?“. Přitom to jsou ty pravé konstruující otázky, které nám pomáhají zamyslet se nad tím nejdůležitějším: kam a kudy jdeme. Když tyto otázky neslýcháme od okolí, můžeme si je položit sami. Ukažme si několik způsobů, jak na ně najít pravé odpovědi.

Novoroční předsevzetí – kdo to s nimi ještě dnes myslí vážně? Možná pár nadšenců, kteří jejich úspěšnost měří pohybem ručičky na váze nebo počtem nezapálených cigaret. Škoda, že nám podobně jako jiné rituály zbanálněla. V našem životě mají smysl.