To trapné ticho nikdy nezapomenu…

Měla jste dramatický příchod na svět. Opravdu si pamatujete, jak vypadaly ruce porodníků i jak vás porodníkův skalpel škrábl na nose?

Ano. Při jedné regresi jsem toto viděla. Zážitek to byl obrovský, protože jsem se vrátila v čase. Cítila jsem obrovský tlak, stísněnost, paniku, nemohla jsem se nadechnout. Na nějakou dobu, nedokážu říct na jakou, jsem přestala dýchat, byla jsem zhroucená v klubíčku a měla jsem pocit, že jsem ve svěráku. Pak přišla obrovská úleva a já jsem mohla konečně do svých plic nasát vzduch a roztáhnout všechny končetiny. Zážitek byl tak silný, že jsem se pak neodvážila k terapeutce přijít znovu. Bylo mi třiadvacet let a na kineziologii jsem šla na doporučení, protože jsem trpěla častými migrénami. Zpětně svoje rozhodnutí vnímám jako chybu. Měla jsem pokračovat. Co mám jen zprostředkovaně od maminky, a musela jsem vytěsnit, byl „polibek“ skalpelem.

Ani rodinná konstelace, do níž jste se narodila, nebyla ideální. Rodiče se rozvedli hned, jak jste se narodila. I matčin vztah s otčímem skončil rozchodem. Byly to pro vás horší jizvy než ty od porodníkova skalpelu? Podepsaly se na vašem pozdějším partnerském životě?

Každý rozvod se podepíše na dětech i na rodičích. A můžeme si tisíckrát nalhávat, že jsme se rozvedli klidně, že jsou děti milovány a celá situace jim byla vysvětlena. To ale neznamená, že musíme setrvávat v nefunkčních, zraňujících vztazích, jen je těžké najít tu hranici, kdy máme ještě na společném vztahu pracovat a kdy už ohrožujeme své děti, neboť jim předáváme špatné vzorce. Vždy chodíme po velmi tenkém ledu a každá naše reakce může buď led rozpustit a my se propadneme, nebo zmrazit a vztah se uzdraví.

„Pocit, že jsem jiná, mě provázel celé dětství. Často jsem si představovala, že jsem umřela, jen abych viděla, jestli by moje mamka plakala.“ Opravdu jste vnímala čas dětství tak bolestně, jak píšete ve své knize? 

Ano, ale asi je to normální. Když se ptám lidí kolem sebe nebo klientek na jejich radostné vzpomínky, málokdo si vzpomene. Spíš se objevují ty zraňující a bolestné.

Ani na základní školu nevzpomínáte příliš dobře, zvlášť poté, co vám učitelka před celou třídou oznámila, kdo je vaším pravým otcem, což jste do té doby netušila. Jak vám v té chvíli bylo? 

Hrozně. Kdyby v tu chvíli bylo zemětřesení a země se otevřela, byla bych jediná, která by neutíkala, ale do vzniklé jámy rovnou skočila. To trapné ticho občas přerušené tichým šepotem asi nikdy nezapomenu. Ale mnohem větší zklamání přišlo doma. Tak moc jsem toužila po tom, aby mě maminka objala a tu nehoráznou lež vyvrátila! Nestalo se tak.