Jaká bude budoucnost?

Doba covidová přináší různé představy. Je dobré nepropadat aktuálním úzkostem a nejistotám. V rámci rodinných i školních debat nebo diskusí v sociálních bublinách můžeme vzbudit fantazii. Úkol zní: vymodelujte svět, do něhož pozvolna vstupujeme.

Stačí rozdělit žáky na skupiny, přidělit jim témata a přidat povzbuzení, že vizionářským nápadům se meze nekladou. Podobně se mohou zapojit také dospělí. Pište, kreslete, vytvářejte audio či video nahrávky, nebo rovnou prezentace. Pojďte s tím ven, přesněji řečeno na internet, zaplavujte sociální sítě. Pěstujte umění dialogu. Sny, včetně strašidelných, se občas mění v realitu. 


Škola bez budovy

Někdo asi namítne, že na fantazírování není čas. Jakmile se život vrátí do normálu, nastane chvíle pro dohánění všeho, co se zameškalo v uplynulých měsících. Spousta lidí věří, že pandemická vlna přejde a život bude jako dřív. Proti tomu stojí odlišná představa odvíjející se od kouzelného slova posledních dnů – změna! Chceme nová pravidla, nové zvyklosti, nový dohled státních institucí? Už to nebude jako předtím.  

        Vy všichni, kteří jste součástí školského systému, jednoduchému konstatování a otázce jistě rozumíte. Chápe to většina matek a otců, kteří před nedávnem absolvovali poprvé v životě rodičovské schůzky formou videokonferencí. Cosi se hýbe, i když nikdo netuší, co to přesně může znamenat. V rámci tvůrčího otevírání oken do budoucnosti se zeptejte, jestli škola rovná se budova. Co když je zbytečná? Improvizovaná distanční výuka naznačila směr. Jen se nebát o něm mluvit. 

         Třída nerovná se společná místnost, kde se fyzicky setkají žáci a učitelé. Vždyť třídu umíme vytvořit i virtuálním propojením. Je to ideál, k němuž máme směřovat? A kdyby ano, mají smysl školní kuchyně a jídelny? Mohli bychom je zachovat, jen s tím rozdílem, že jídlo by žákům a učitelům přiváželi do jejich domovů specializovaní kurýři. Vidíte, třeba by se díky jejich potřebnosti zrodila nová profesní skupina. K její početnosti mohou přispět nejen perspektivní zájemci o tuto práci, ale i bývalí školníci. V menších městech, kde je to ke školním areálům blízko, se nabízí už vyzkoušený model – školní obědy „přes okénko“. A protože sociální stát rozkvétá, spolehněme se na to, že pokrmy budou dotované, tedy levnější než v lecjaké restauraci na rohu.  

Placená zóna

Jiří Karban