Mohlo husitské práče trefit prakem bažanta?

Nedávno – přesně v 00:007 hodin – měla ve světových kinech premiéru pětadvacátá bondovka. Ve stejnou dobu a se stejným pořadovým číslem u nás vyšla nová bárovka. Tedy kniha o dívce Báře ze série Kouzelný atlas putování časem, kterou stvořila spisovatelka a profesorka dějepisu Veronika Válková.

Vašim knihám, v nichž se hrdinka Bára vydává na cesty do minulosti, se říká bárovky. Předtím se tímto slovem – psáno baarovky – označovaly knihy Jindřicha Šimona Baara. Myslíte, že vám to autor Hanýžky a Martínka odpustí?

Já myslím, že je mu to jedno, když je skoro sto let po smrti. Ani jsem nevěděla, že se jeho knihám baarovky říkalo. Za nás určitě ne. A pochybuji, že by to věděli čtenáři bárovek, kteří takhle začali Bářiným příběhům říkat.


Začínala jste jako autorka učebnic dějepisu a fantasy próz. Co vás přimělo spojit beletrii s historií?

To je těžká otázka. I ve fantasy je hodně historie. Tedy aspoň v mých knihách. Dodává jim to potřebný punc reálnosti, což se čtenářům líbí. Co mě přimělo… Asi bych tomu neřekla přimělo. Nebylo to nějaké puzení. Ten příběh ke mně prostě přišel, najednou jsem se přistihla, jak sedím a píšu ho.


Proč vysíláte do minulosti samotnou holku, tedy holku s kočkou?

To já ne, to atlas! Ale trochu spolupráce musím připustit. Samotnou dvanáctiletou slečnu proto, že v době, kdy mne ten příběh potkal, jsem měla pocit, že pro dívky v tomhle věku není na trhu slušná literatura. Buď to bylo zamilované, nebo o koních, nebo o upírech. Tak jsem nabídla tohle a evidentně tu byla díra na trhu. A proč s kočkou? Protože kočky jsou tajuplné, dělají si, co chtějí – a s kočkou Barčou jsem tehdy bydlela.


Je hrdinka záměrně dějepisem nepolíbená, jak napsal jistý čtenář, abyste mohla dovysvělit čtenářům souvislosti?

Bára je úplně normální dvanáctileté dítě. Není to záměr, je to realita. Svým způsobem ve dvou rovinách. Dovedete si představit i mnohem staršího a s historií obeznámenějšího člověka, který se ocitne třeba v sedmnáctém století a hned si říká – aha, hm, tak to jsme za vlády toho a toho, čeká nás tady to a ono, mentalita jak taková či maková? Vůbec ne. Těch pár faktů ze školy mu nepomůže, pokud si na ně v tom stresu vůbec vzpomene. Ta druhá rovina je moje osobní zkušenost s tím, kolik toho běžné děti o historii vědí. Jezdím na besedy, mám tam páťáky, šesťáky, učím na šestiletém gymnáziu. Dětí v Bářině věku, které se spolehlivě orientují v různých obdobích historie, není moc. Většina je na tom spíš jako Bára. Mezi čtenáři bárovek je vyšší procento těch, které historie opravdu baví, a některým pak Bára logicky musí připadat historicky zabedněná. Ale ji až do páté třídy víc bavila matika a přírodopis než vlastivěda.


Bára už doputovala na nejrůznější místa a do nejrůznějších dob. Píše se vám lépe příběh z Pražského povstání roku 1945, nebo z dávných časů Marie Terezie či Vikingů? 

To je různé. U starších období je obtížnější heuristika, protože si musím opravdu pečlivě nastudovat každodenní život, to není něco, co bych denně přednášela. To třeba ve dvacátém století nemusím, vždyť vznik republiky zažila moje babička a ta se nám něco navyprávěla o tom, jaké to bylo, když byla malá. Čili příprava je asi náročnější u starších období, tam je pořád co ověřovat. Co se samotného psaní týče, tam asi moc rozdíl není. Děj mne prostě pohltí a já píšu a píšu.


Podařil se vám v tom množství reálií nějaký historický lapsus?

No jéje. Třeba příběh z Mezopotámie jsem opravdu velmi pečlivě a důkladně konzultovala se svou bývalou studentkou, která si dělá doktorát z asyriologie na Yaleu, měla jsem k dispozici i přednášky od jejího profesora, a stejně mi tam ve vydání našla chybu. Prostě mě nenapadlo se zeptat, jak se v Mezopotámii vyráběly hliněné tabulky, a mám to tam špatně. Také je velmi diskutabilní, jestli mohlo husitské práče trefit prakem bažanta. V Čechách je totiž sice doložen už v roce 1330, ale zřejmě se pak několik staletí nechoval volně. 

Placená zóna

Jan Nejedlý