Jak unést pravdu

Téměř všichni si o sobě myslíme, že jsme lepší, rozumnější či morálnější než ostatní. Logicky je to pochopitelně nemožné. Vysvětlení spočívá v obranných mechanismech ega. Naše nevědomí nás před nepříjemnou realitou chrání. Jinými slovy: Sami sobě lžeme.


Otázka tedy zní: Jaké metody naše psychika používá, abychom se cítili navzdory realitě sami se sebou dobře? Zde je malá inventura.


Agrese

Nejlepší obrana je útok. „Jé, ty vypadáš, cha cha!“ zvolá Davídek (6) a ukazuje na pusu své sestry Lucinky (4). Lucinka neváhá a majzne ho rukou přes obličej.

Julie (10) uklízí nádobí, které myla její sestra Žofie (12): „Máš to tady špatně umytý,“ ukazuje jí zaschlou špínu na hrnci. „Hlavně že ty ho meješ vždycky dobře! Skleničky vod tebe jsou tak hnusný, že se z nich štítim pít, abys věděla!“ 

Vašek si při obědě postěžuje manželce, že ta rýže je trochu nedovařená. „Tahle rejže nejde normálně uvařit: buď je nedovařená, nebo převařená. Koupila bych lepší rejži, kdybysme na ni měli. Ale to by musel Někdo slušně vydělávat, víš?!“ 

U malých dětí má agrese většinou formu fyzického útoku. Starší děti a dospělí zraňují spíše slovy.


Regrese

Pod zátěží máme tendenci uchylovat se k vývojově starším zvládacím mechanismům. Batole, kterému se narodil sourozenec, se začne znovu počurávat, vyžaduje dudlík, chce se často chovat… I větší dítě, když se mu něco stane, pláče, volá maminku.


Projekce

To, co nechceme vidět u sebe sama, vidíme u druhých. 

„Maruna mě nesnáší,“ říká dívka (11) o spolužačce, kterou nemá ráda. Nevěrný manžel se užírá představou, že ho žena podvede.


Popření

Příliš zraňující skutečnost nemůže existovat, prostě není. 

Můj tatínek nikdy neumře, protože je to ten nejlepší tatínek na světě, prohlašuje dítě vážně nemocného muže.


Disociace

Odštěpení části psychického obsahu, s nímž se těžce vyrovnáváme. Typicky: amnézie po traumatu.

„Naposledy když ex přijel, oznámil mi, že přespí v obýváku. A že tentokrát bude starší syn (4) spát u něj. Odvlekl ho tam. Seděla jsem s mladším v ložnici, kde obvykle s dětmi spáváme, a poslouchala zoufalé: ,Maminkooo! Maminko prosím, vem si mě. Mami, prooosím!‘ Nedalo se to vydržet, ale nechtěla jsem se o něj prát. Tak jsem muži sebrala telefon a utekla s ním ven. Bylo mi jasné, že za telefonem poběží, a také to udělal. Já mu ho položila venku na chodník, běžela zpátky a zabouchla. Vyrazil dveře. Bylo to strašný, děti zoufale brečely. Zavřela jsem se na záchodě a volala policii. Proč vám to ale říkám: syn si na nic nepamatuje. Už druhý den ráno nevěděl, že u nás táta včera byl. Večer jsem mu prý přečetla pohádku – jeho oblíbenou – a pak jsme usnuli. Není to zvláštní?“

Závažné rozštěpení psychiky shledávám u dětí, které si střídají znepřátelení rodiče po rozvodu. Takové děti jsou někdy postavené do situace, kdy musejí překlápět mezi dvěma světy: odlišní lidé, odlišné zvyklosti, jiné prostředí. V jednom světě neexistuje máma, v druhém nesmí padnout ani slovo o tátovi. V jednom je máma bílá a táta černý a v druhém je to naopak. Jsou rodiče, kteří dítě při předávání dokonce kompletně převléknou… Některé děti jsou po příjezdu od toho druhého nějakou dobu, většinou hodiny, někdy do druhého dne, „mimo“.

Placená zóna

Pavla Koucká