Přežije školní stravování?

V poválečné době se československý stát snažil, aby každé dítě mělo alespoň jedno hlavní teplé jídlo denně. A aby se alespoň trochu zmírnilo válkou způsobené strádání a nejmladší generace ozdravěla. Socialistický stát tuto praxi dovedl do centralizované dokonalosti. 

Světla a stíny UHO

V roce 1951 byly zahájeny Celostátní antropometrické průzkumy dětské populace prováděné jednou za deset let (skončily v roce 2001). Podle výsledků se vydávala doporučení nejen oděvnímu průmyslu a obuvnictví, ale také stravní doporučení pro děti. V roce 1965 byl zaveden systém školních jídelen, který pravidelně kontrolovali školní lékaři a hygienická služba. Vznikl závazný spotřební koš a jednotné receptury jídelníčků školních obědů: jídlo sestávající z polévky, hlavního jídla a moučníku plus nápoj. 

Do roku 1990 tento systém pamatuje každý, kdo prošel základní nebo střední školou. Museli jsme dojídat vše – i to, co nám nechutnalo. Pamatujeme si UHO (univerzální hnědá omáčka), kolínka, buchtičky se šodó, hrachovou kaši či rajskou. Ryb ani masa mnoho nebylo a jídlo na výběr už vůbec ne.

Čas oponou trhnul. Demokratizace po roce 1989 se dotkla jak institutu školních lékařů, tak i antropometrických průzkumů. Obé bylo bohužel zrušeno; průzkumy pro nákladnost i legislativní složitost získat povolení od rodičů. 

Stav dětské populace tedy po roce 2001 prakticky neznáme. Můžeme vycházet jen z dílčích průzkumů zaměřených na různé věkové skupiny, případně z informací pediatrů či sportovních lékařů. Ale ne každé dítě má dnes svého pediatra, ne každý pediatr vidí dítě pravidelně na preventivních prohlídkách. Tam rodiče už děti nemusejí vodit tak jako za socialismu, kdy se o rodiny nespolupracující se systémem intenzivně zajímala sociálka. Dnes na to nějak nejsou lidi. A stát má jiné starosti než pečovat o zdravý vývoj dětské populace. 

Svoboda výběru

Co se týče stravování, školy ve svobodných časech začaly inovovat jídelníčky podle přání a mnohdy i nátlaku rodičů či učitelů – a někde dokonce i dětských strávníků. Leckde se zavedla dvě až tři jídla na výběr. Princip dobrovolnosti vede k tomu, že si děti vybírají a nedojídají. A nikdo je k tomu nenutí, dokonce ani nesmí. Školní stravování totiž nemá výchovnou funkci, bohužel. Takže se školáci při vyučování sice dozvědí, jak vypadá vyvážená strava, ale k obědu dostanou na výběr z jednoho „normálního“ a jednoho sladkého jídla. Leckde si rodiče prosadili i alternativní veganskou, pro děti nevhodnou stravu. 

Kde zůstal spotřební koš? Existuje, ale jeho aplikace je v praxi nedůsledná a občas až nerealizovatelná. Děti se od roku 1989 navíc podstatně méně hýbou. Z dřívějších třiceti až čtyřiceti hodin týdně pohybu venku se stal v lepším případě sportovní kroužek (hodina až dvě týdně) a občasný výlet s rodiči o víkendu. Sídliště i vesnická prostranství, dříve plná dětského křiku, dnes zejí prázdnotou. Navíc jsou mezi životní úrovní rodin školáků větší rozdíly – 10 % dětí na školní obědy z různých důvodů nechodí. A není nikoho, kdo by rodiče donutil dětem vyvážený oběd dopřát. 

Obezita dětí stoupla mezi lety 1992 a 2001 sice na dvojnásobek (ze 3 na 6 %), ale nízkou hmotností trpí už třetina školní mládeže (vzestup ze 17 na 30 %!). Děti často doma nesnídají, svačinu si kupují cestou do školy z kapesného – ve formě sušenek, sladkostí, chipsů či fastfoodu – a na oběd nechodí. Narůstají důsledky relativní bílkovinné podvýživy dětí. Zhoršuje se fyzická výkonnost, ale množí se i poruchy učení. To vše může být u některých dětí i důsledek snížení kvality energetického příjmu a výdeje, tedy nevyváženého stravování a nedostatečného pohybu. Děti sice rostou do výšky, ale klesá jejich fyzická zdatnost, množství svalové hmoty, obratnost. A tělocvikáři se bojí úrazů, proto raději děti nenechávají šplhat, cvičit na bradlech, přeskakovat koně ani chodit na kladině.