V hodinách dějepisu by se nemělo zapomínat na sdělení, že poznávání historie nikdy nekončí. Každá dobová interpretace dějin si říká o přezkoumání, kritické zpochybnění, doplnění.

Začátkem letošního roku zaplavila mediální prostor pozoruhodná retrománie. Hojně se diskutovalo o společenských proměnách polistopadového období. Nebývalý zájem způsobily dva pořady veřejnoprávní televize: krimiseriál Devadesátky a související dokumentární cyklus Polosvět. Zatímco recenzenti vychvalovali nadprůměrnou práci tvůrců a badatelů, na mnoha úrovních probíhaly souboje subjektivních pamětí. 


Devadesátky inspirují  

Hlavní nedorozumění diskutérů spočívalo v tom, že nemálo z nich pochopilo dramatické seriálové dílo jako zobjektivizovaný obraz jednoho desetiletí. Leckdo se pak rozčiloval, že si devadesátá léta pamatuje úplně jinak. Objevily se i hlasy, že policejní a soudní optika vyvolá u mladší generace nebezpečně klamný dojem, že v devadesátých letech se především kradlo a vraždilo. Jiný názor pro změnu poukazoval na to, že každý nový úhel pohledu rozšiřuje učebnicové výklady a učí přemýšlet v širších souvislostech. 

            Ať už si o bublajícím kotli názorových výměn myslíme cokoliv, jisté je, že posloužil jako výzva pro učitele, kteří pracují s historickými odkazy. Při výkladech nestačí pouze linka hlavních událostí, je nutné odkrývat další vrstvy. Není nic snadnějšího, než dějiny odvykládat jednoznačným pohledem vítězů. Když se ovšem na určité desetiletí podíváte očima poražených nebo znejistělých, vymyslíte si pro sebe přetěžký úkol. Zdá se, že právě na učení o devadesátkách je možné odzkoušet nový styl školního výkladu. Jako doplňkové pomůcky mohou posloužit dramatické seriály, dokumentární cykly, historické knihy, archivní novinové články, beletrie, hudba – zvláště rocková a folková. Otázka je, jak načrtnuté pojetí vměstnat do běžných učebních plánů. 

Placená zóna

Jiří Karban