Pojďme zavést vztahopis

Bylo nám tehdy třináct? Čtrnáct? Rozhodně tato výuka přišla dávno poté, co jsme si „to“ s klukama ukazovali tajně za stodolou. A také později, než když jsem se na prvním puťáku (bylo mi tehdy osm let) strašně styděla zeptat, co to je ta blána a kde ji holky vlastně mají. Kluci si o ní špitali a vtipkovali a já vůbec netušila, co to tak asi může být. Podobné lekce přišly i podstatně později, než mi maminka vysvětlila, co to je menstruace, na co jsou vložky a proč je tatínek odmítá nakupovat, proč on je nepotřebuje. 

Výchova k autenticitě

Nu, tak takhle to bylo za nás. Informace jsme se dozvídaly i dozvídali tajně, o spoustě věcí jsme měli i měly naprosto zkreslené představy. A většinou jsme se všichni báli na „to“ zeptat dospělých. Mezi námi děvčaty kolovala knížka Děvčátka, na slovíčko, která nadělala víc zmatku, než aby vyjasnila takovou podstatnou věc, jako je vlastní i cizí sexualita, hranice a bezpečí. 

Pak jsem se tedy ponořila do hledání na internetu, jak je tomu se sexuální výchovou dnes, a nestačila jsem kulit oči. Mezi příručkami ministerstva školství o prevenci závadových jevů na školách jsem našla od návykových látek přes šikanu a poruchy příjmu potravy i Metodický pokyn k realizaci sexuální výchovy na školách. Šlo o třiatřicetistránkový dokument vydaný poprvé před patnácti lety. 

Hned ze začátku jsem objevila informaci o tom, že tento dokument vznikl proto, že došlo ke změnám hodnotového systému ve společnosti, narůstá HIV i násilí v rodinách a je třeba vychovávat děti k odpovědné sexualitě. Začala jsem znovu přemýšlet o tom, proč se tato oblast jmenuje sexuální výchova, a ne třeba „vztahopis“ podle vzoru přírodopis anebo „výchova ke svobodě a autenticitě“ podle vzoru tělesná výchova či „občanská etika“ podle vzoru matematika. Vždyť celá tematika je daleko obsáhlejší než pouhé povídání o pohlavních orgánech, jejich hygieně a užití. Alespoň to by si ministerstvo – a věřím, že i my všichni –přálo. Vždyť jiné předměty jsou průřezové a tento má být též. Nebo ne?