Neloajální kolega

Soudě podle debat ve veřejném prostoru je dnes rozhádaný kdekdo. Každý totiž ctí tu svoji pravdu a je překvapen, že jiní mají zase tu svou. Skutečnost je ale možná mnohem horší, než se na první pohled zdá. Patrně totiž vymizela jedna kdysi důležitá vlastnost a tou je loajalita.

Poměrně často se totiž setkávám s atakem proti vlastní instituci, proti svému zaměstnavateli. Myslím tím s veřejným útokem, jenž se dá směle nazvat buď drbem, nebo pomluvou. Anebo přinejmenším šířením zkreslených informací. 


Klepy ze sborovny

Někde mají podobné záležitosti ošetřené smlouvou – a poté postižitelné. Ve škole tomu tak většinou nebývá. Ve smlouvě s pedagogem se většinou nevyskytují tyto prvky: „Nebudu pomlouvat svou školu! Nebudu drbat s rodiči! Nebudu do svých sporů zatahovat studenty!“

Že by se tedy loajálnost učitelů považovala za samozřejmou? O tom dost pochybuji. Už odpradávna se ve sborovně proti sobě jednotlivci vymezovali. Jakoby ve snaze být co nejoblíbeněji kantor? Nebo naopak ten nejpřísnější? 

Nevím, ale hlášky typu „U mě tedy nezlobí, mě vždycky poslechne, u mě všechno chápe!“ jsem vždy považovala za kolegiální selhání. Ale pokud je to v rámci sborovny, jde o pracovní záležitost a patří to tam. Horší je, když tato moudra začne někdo tahat ven. Nejčastěji samozřejmě mezi rodiče, s nimiž vede paralelní komunikaci. 

Placená zóna

Jitka Neradová