CO UŠI NESLYŠÍ, TOHO SRDCE NEŽELÍ

Slušný člověk obvykle rozhovory jiných neposlouchá. Nebo aspoň ze zdvořilosti dělá, že neposlouchá, protože někdy neslyšet nejde. Občas se i slušnému člověku přes veškerou snahu stane, že zaslechne něco, co raději slyšet nechtěl. Někdy nejsem schopná soustředit se doma na psaní. Napíšu větu, druhou si jdu rozmyslet do ledničky, pak se podívám, jestli mi nepřišly nějaké maily, no a za hodinu mám odstaveček. Pak obvykle sbalím notebook a odkráčím do své oblíbené kavárny za rohem, kde si můžu dát za padesátikorunu kávu a croissant a za dvě hodiny naklofu pět stránek. Tuhle jsem tam přičinlivě pracovala na své nejnovější dětské knize a k vedlejšímu stolku si přisedl mladý vystajlovaný pár. Mluvili tak nahlas, že bych si ten croissant musela narvat do ucha, abych je neslyšela. Nebylo to rande. Byla to pracovní schůzka slečny redaktorky jakéhosi lajfstajlového časopisu a perspektivního mladého muže z firmy na kožené manažerské aktovky, která chtěla v onom lajfstajlovém časopise mít reklamu. Plytkosti na téma, kde se seženou pánské košile šité na míru, jsem ještě zvládala druhým uchem vypouštět ven. Horší bylo, že slečna redaktorka (sic!) za každým druhým až třetím slovem používala protetické slovíčko jako. Jsem na to alergická a své studenty za protetická slovíčka týrám. Při zkoušení jim je počítám, takže pak hodnocení vypadá následovně: „Máte dvojku a řekla jste sedmadvacetkrát vlastně.“ Můžete vzít jed na to, že po takovém prohlášení vznikne ve třídě jakási vnitřní kontrola, totiž že všichni svým spolužákům (a pedagogům) začnou ta jejich vlastně, jakoby, jako a prostě hlídat, a protetická slůvka pozvolna mizí jako jarní sníh. No, takže slečna redaktorka nadužívala jako o sto šest, to se prostě vytěsnit nedalo. A tak jsem nechtě a vyloženě proti své vůli vyslechla i část rozhovoru. Slečna redaktorka totiž chtěla svůj protějšek ohromit tím, jak svou práci dělá zodpovědně a úžasně a na úrovni. „My se jako snažíme, aby se naši čtenáři jako i vzdělávali,“ oznámila mu. Zaujalo ho to. Mě také, protože jsem si nedokázala představit, jak by lajfstajlový časopis mohl vzdělávat kohokoliv. „Takže my jako do každého čísla zařazujeme i nějaký jako naučný nebo vzdělávací článek,“ pokračovala slečna redaktorka. No, pokud je naučný jenom jako, tak to vcelku dává u lajfstajlového časopisu smysl. „Takže já jsem teďka taky psala jako naučný článek, prostudovala jsem si k tomu spoustu jako materiálů, třeba jako na webu a tak,“ vykládala nadšeně slečna redaktorka a já jsem se nemohla dočkat, o čem ten naučný článek bude. „Bylo to jako o tom, jak si správně zabalit kufr jako na dovolenou.“ Buch. Měla jsem pocit, že jsem dostala palicí do hlavy. Tak tomuhle se říká naučný a vzdělávací článek!!! „No a představte si,“ vykládala fascinovaně slečna redaktorka dál, „ono je jako lepší ty věci neskládat, ale stočit jako do ruliček, ono se to jako míň zmačká, a potom se to jako má pověsit nad vanu s horkou vodou, on to jako ten horký vzduch, co jako jde z té vody, vyžehlí - není to úžasné?“ Perspektivnímu mladému muži to úžasné připadalo, zatímco já jsem měla pocit, že jsem se setkala s někým z úplně jiné dimenze. Protože pokládat za vzdělávání to, že si stočím halenku do ruličky, a ještě o tom psát článek… Ne, na tohle nemám. Nicméně pánbůh mě za mou pejchu záhy ztrestal. Byli jsme s našimi studenty na exkurzi v Krakově, a když jsem je vedla do muzea Czartoryských, kde jsou fantastické antické sbírky, a například i da Vinciho Dáma s hranostajem, zaslechla jsem - opět nechtěně -za sebou rozhovor dvou maturantek. Jedna zkušeně (je přece už maturantka), s nadhledem a přehledem a rozšafně pravila: „No hele, von když se někdo vo to zajímá víc do hloubky, tak prostě tu gotiku a baroko rozezná.“ Neotočila jsem se. Nechtěla jsem si přisypávat sůl do ran tím, že bych věděla, kdo tu nehoráznost vypustil ze svých mladistvých rtíků. Třeba jsem ji učila já…

Placená zóna

Veronika Válková