TAJEMSTVÍ JE ZÁKLADEM ZVĚDAVOSTI

Říká to španělský spisovatel argentinského původu Andrés Neuman. Nedávno v Praze představil svou knihu Cestovatel stoletím, která vyšla v nakladatelství Argo a kde významnou roli hraje literatura a překlad.

* Vaše kniha je plná postav, které něco předstírají, chovají se jinak, než jaké jsou. Třeba Hans. Proč se o to tak snaží, co ho k tomu vede?

Tajemství je základem zvědavosti, její podstatou. Když se čtenář ptá, proč je takový, je to znamení, že příběh je v pořádku. Každá dobře napsaná postava nás provokuje k tomu, abychom se ptali po její identitě. Na druhou stranu, Hans je něco jako „muž z páry“. Je dvojznačný, vytvořený mnoha časy a místy. Mohli bychom říci, že žije mezi dobou, v níž se odehrává román, tedy předminulým stoletím a současností. Jako by žil na mostě, je to prostředník nebo dokonce překladatel, tlumočník mezi dvěma břehy, epochami, mezi tichem a slovem, mezi přáním a gesty. Je zároveň člověkem a encyklopedií, slovníkem stojícím na nohách.

* Také někdy chcete, aby vás lidé vnímali jiného, než jaký jste? A pokud ano, tak jakého?

Pokud by šlo o postavy z této knihy, nejvíce se identifikuji s flašinetářovým psem. Každý vypravěč, tedy i já, je všemi postavami ve své knize, a dokonce i těmi, které jsou jiného pohlaví. Pokusil jsem se tedy být všemi, protože od každé z nich se něco naučím. Literatura je podle mě kompenzací naší smrtelnosti. Máme sice jen jeden život, ale můžeme v něm prožít osudy mnoha osob.

* Co vás na psaní Cestovatele stoletím bavilo nejvíc?

Identifikovat se se všemi postavami, a to i když zastávaly protichůdná stanoviska. V knize se, jak víte, hodně diskutuje. A já jsem se skutečně snažil, abych se se všemi ztotožnil a zároveň abych všem protiřečil. Literatura může být něčím nesmírně demokratickým, a to v nejširším pojetí demokracie. Literatura je nejlepším nástrojem boje proti dogmatismu. A poté, co jsem tohle všechno řekl, se vracím do své psí podoby a budu mlčet jako pes.

* To snad ne… Mám ještě spoustu otázek. Město Wandenburg, do kterého Hans přijede, se mu před očima mění, nikdy nevíte, jestli dům, kolem kterého šel ráno, tam bude stát i večer. Něco takového se mi stalo v Mumbaí, kde jsem se ztratila a měla jsem dojem, že mi město snad přestavují před očima. Zažil jste něco podobného?

Skutečně jsem chtěl, aby Wandenburg byl městem, kde lidé nevědí, kde jsou, městem pro ztracené. Měl by být vlastí dezorientovaných lidí. Žiji v Granadě, což je město se silnými arabskými kořeny, a je to labyrint. A když moje rodina v mém dětství emigrovala z Argentiny do Španělska, měl jsem každý den stejný pocit, že ulice jsou jinde, než byly. A jsem o tom vlastně stále přesvědčen. Každý se na město dívá jinak a lidé, kteří už ze své podstaty nevědí, kde jsou a kam patří, se budou ztrácet vždycky.

* Ve vaší knize se mi moc líbí flašinetář, který si hraním vydělává na živobytí. Asi proto, že můj dědeček měl několik flašinetů, schovával je na půdě a v létě jsem na ně vždycky hrála. Připomíná mi některé bezdomovce, které potkávám. Inspiroval vás někdo konkrétní?

Jsem velice rád, že jste použila slovo dědeček, protože pokud mluvíme o téhle postavě, je slovo dědeček tím nejlepším, které k ní můžeme přidat. Jsem přesvědčený, že Hans, který je vykořeněný člověk, muž bez rodiny, nezůstává ve Wandenburgu pouze kvůli lásce k ženě, ale jeho druhou láskou je tenhle dědeček. A když jsem román psal, měl jsem celou dobu pocit, že to je i můj dědeček. Flašinetář na rozdíl od Hanse, který přečetl snad všechny knihy na světě, nepřečetl jedinou. A přesto dosáhl jiného stupně moudrosti. Jeho knihovnou je jeskyně, kde žije, město, řeka, nebe…

* Jak vypadá vaše knihovna? Máte taky truhlu, kde jsou všechny knihy světa, jako má románový Hans?

Mám něco podobného, jako je Hansova truhla. Google. Hansova truhla s knihami je pro mě metaforou internetu 19. století, je to pro něj něčím jako motorem hledání. Ale samozřejmě mám doma spoustu knih, žiji v takové malé knihovně. Moje žena je velmi dobrá básnířka a přednáší literaturu na univerzitě, takže co se týče knih, jsme stejné bytosti. Akorát knihovna jednoho z nás je perfektně seřazená, dokonce podle abecedy, a ta druhá je naopak prales, ze kterého vypadávají knihy. A neprozradím, která z nich je moje.

* Vaše kniha hodně pojednává o překladu, hlavní postavy překládají poezii z jazyka do jazyka. Jak na vás působí čeština, do které je vaše kniha přeložena? Rozumíte nám?

Chtěl jsem knize dát název Cizí hudba, ale nakonec jsem to neudělal. A čeština mi zní stejně jako ta neznámá, cizí hudba. Je fascinující, jak se mi může tak hodně líbit jazyk, kterému ale vůbec nerozumím.

Marie Těthalová