UČIT SE MUSÍ KAŽDÝ SÁM

Teoretický fyzik Michal Černý působí překvapivě na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Mimo jiné učí studenty tomu, jak integrovat moderní technologie do vzdělávání sebe i druhých. Je totiž zaníceným propagátorem efektivity učení a vzdělávacích technologií. Nedávno mu vyšla zajímavá kniha Jak učit sám sebe.

* Myslíte si, že současný vzdělávací trend směřuje k sebevzdělávání? Nebo alespoň k hledání vlastní vzdělávací cesty?

V tomto ohledu je třeba zmínit dva momenty. Ani nejlepší učitel nikoho nic nenaučí. Může nadchnout, motivovat, pomáhat, ale učit se musí každý sám. Je samozřejmé, že se nejlépe a nejvíce učíme to, co sami identifikujeme jako zajímavé, přitažlivé, užitečné. Druhý moment souvisí s tím, jak se mění role školy - nikdo si nemůže myslet, že znalosti a kompetence, které načerpal ve škole, ho připraví na výkon určité profese po celý život. Dramaticky se mění jak struktura zaměstnanosti, tak také profese i způsob jejich výkonu. Musíme se učit neustále, není jiné cesty. Kdo si něco představil před dvaceti lety pod UX nebo programováním umělé inteligence? A těžko můžeme celý život strávit ve škole. Ještě jedna drobnost. Výraz „učit se“ je odvozené z „učinit se“, tedy učení je vědomé, dobrovolné a osobou chtěné stávání se něčím či někým. Vlastní vzdělávací cesta přitom není nic nového - když budeme číst Patočku, tak snadno nahlédneme, že právě toto je Platonova interpretace slova „pedagogika“.

* Neustále vycházejí nové motivační příručky, knihy o seberozvoji, time managementu či pozitivním myšlení. Vnímáte tento boom jako díru na vzdělávacím trhu? Tedy něco, co školy opomněly?

Podobně jako příručky se objevují také kurzy a školení. Jde o něco, co lidem evidentně chybí, jakkoli je možné mít jisté pochybnosti o kvalitě některých publikací či přístupů. Škola velice dobře předává oborové dovednosti, ale s těmi tak zvaně měkkými je to podstatně horší. Jenže člověk není stroj a k životu jak sám se sebou, tak také ve společnosti tyto dovednosti potřebuje.

* Co považujete za hlavní problém současné školy, kterou označujete za „pečlivě vytvořené muzeum, ve kterém se řeší jen neproblematické příklady a mnohokrát rozhodnuté problémy“?

Neučíme, jak se učit. A učení neradi děláme zajímavé a zábavné. Žijeme v tlaku jisté serióznosti a rigorózní přísnosti, kdy bychom rádi předali co nejvíce oborových znalostí, protože - mohu-li mluvit za svůj obor - fyzika je tak zajímavá a je všude kolem nás, že by o ní měli všichni něco vědět. Bohužel u toho zapomínáme, že pokud si studenti učení neoblíbí, je to celé marné a zbytečné, i když budou vědět, co je to Magnusův jev či Cooperovy páry. Naopak, pokud je dokážeme nadchnout, mohou velice daleko dojít sami, když jim pomůžeme s tím, jak na to. Pojďme se studenty řešit reálné problémy, které je samotné zajímají. To je také jediná možnost, jak se vyhnout otázkám „A k čemu je to dobré?“ nebo „Proč se to máme učit?“.


Placená zóna

Jan Nejedlý