PEDAGOGICKÉ POKLESKY MILOŠE HOZNAUERA

Miloš Hoznauer se stal už dávno ikonou pražských češtinářů. Vychoval řadu žáků, z nichž se stali významní umělci, novináři, lékaři či vědci a kteří na něj dodnes vzpomínají. Nebyl to totiž žádný profesorský suchar, nýbrž učitel-svéráz, jenž by v chystaném sterilním kariérním řádu možná zůstal věčně na pozici pouhého vojína. Vždyť i své memoáry pojal navzdory všudypřítomné korektnosti jakožto výčet vlastních pedagogických „hříchů“.

Já k vám nepatřím

Náš protagonista se narodil v roce 1929 v malé vesničce Drahelice v Polabí. Maturitu složil na nymburském gymnáziu, přestože - jak ukázala tamější výstava o slavných rodácích - páně profesorovo vysvědčení ze septimy obsahovalo hned devět dostatečných (včetně z češtiny). Navzdory skeptikům vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor čeština-ruština. Tyto předměty pak po více než čtyři desetiletí vyučoval na různých typech středních škol. I když žádná cesta růžovým sadem to nebyla.

Do svého prvního učitelského místa nastoupil roku 1955. Atmosféra na školách byla jedním slovem - strašná. Z pánů profesorů se stali soudruzi učitelé, do všech předmětů prosakovala ateistická výchova a inspektoři nabádali kantory, aby kontrolovali i pijáky v sešitech, jestli se zde žáci nedopouštějí protistátních projevů. Mladého vzpurného učitele překládali za trest z místa na místo, takže uvažoval, že učení nechá.

Jak sám říká: „Styděl jsem se za své povolání (tohoto pocitu jsem se vlastně nikdy nezbavil) a tajil ho. Když na ně ve společnosti cizích lidí přišla řeč, prohlašoval jsem, že jsem zaměstnán v nápravném zařízení, což zase tak daleko od pravdy nebylo.“ Na dovolené se představoval jako nakladatelský redaktor, což občas vyústilo v trapas, pokud ho někdo poznal. Když doprovázel žáky na výchovný koncert či do kina, šel po chodníku na druhé straně ulice.

Také jste měli někdy chuť jednat stejně?