Rozhodni se už!

První teorie, zkoumající mechanismus našeho rozhodování, se důkladně věnovaly popisu racionálních, systematických postupů naší mysli. Množství pozdějších experimentů i zkušeností každodenního života nás však přesvědčují, že homo sapiens sapiens se velmi často rozhoduje docela nerozumně. 

Klasické, ekonomicko-filozofické teorie rozhodování vycházejí z matematických základů. Snaží se objevit a popsat vypočitatelné vzorce chování. Předpokládají, že při rozhodování uvažujeme racionálně: zmapujeme si všechny alternativy, zjistíme si dostupné informace o těchto možnostech a důsledcích, které jsou s nimi spojené. Na tomto základě pak učiníme rozhodnutí. Takové rozhodnutí by bylo patrně maximálně efektivní, problém však je, že je v praxi téměř nerealizovatelné. Předpokládá totiž dokonalou znalost problematiky, dostupnost veškerých potřebných informací, ale i individuálních schopností je pochopit a zhodnotit – a patrně také nevyčerpatelné množství mentální energie a nulovou časovou tíseň. 

Pozdější teorie subjektivního očekávaného užitku tvrdí, že cílem rozhodování je dosáhnout potěšení nebo vyhnout se bolesti. Zformulovali ji v roce 1947 matematik John von Neumann a ekonom Oscar Morgenstern. Podle ní se, zjednodušeně řečeno, rozhodujeme tak, že si subjektivně vyhodnotíme užitek, který nám dané rozhodnutí přinese, a odhadneme, s jakou pravděpodobností daná situace nastane. Vyhodnotí-li si žák, že se bude zkoušet z učiva posledních tří hodin, rozhodne se, že starší látku z opáčka vypustí. V zásadě se však jedná o podobný rozhodovací mechanismus jako v prvním případě – jen si připouštíme, že nikdy nevíme všechno.