Obezita ve školním věku: slabá vůle, či vrozená nemoc?

Když v roce 1992 proběhl celostátní antropometrický průzkum dětské populace, bylo 80% školáků v normě z hlediska poměru hmotnosti a výšky, 17% mělo podváhu a 3% nadváhu nebo obezitu. V té době ještě nebyl internet a předškolní i školní děti trávily průměrně třicet hodin týdně pohybem venku, byly zvyklé dojídat školní obědy a nemlsat místo jídla.


V roce 2001 bylo v normě už jen 64% školáků, „podměrečných“ se vyskytlo 30% a nadváhu vykazovalo 6% školních dětí. Z té doby se také traduje sdělení, že dětská obezita stoupla na dvojnásobek – ano, ze tří na šest procent – ale to, že klesá osvalení dětí a pevnost jejich koster a za deset let jsme měli najednou TŘICET procent dětí s nezdravě nízkou hmotností, média zdůraznit zapomněla. 


Zvýšení automobilového provozu vedlo k tomu, že rodiče začali děti do školy i ze školy vozit. A místo pohybu venku jim zařizovali – v lepším případě – 3x týdně hodinu ve sportovním kroužku. Dětský pohyb klesl na šestinu. Dnes se děti v průměru hýbou a sportují pouhých pět hodin týdně. Školákům ubývá svalová síla, obratnost i schopnost koordinace, ale vzrůstá procento dětí, které trpí poruchou příjmu potravy, alergiemi a intolerancí různých složek stravy, narůstají dětské poruchy učení i chování…


 Že by tady byla nějaká souvislost s tím, že se pozornost systematicky zaměřuje jen na děti s nadváhou a obezitou místo na VŠECHNY hmotnostní a vývojové patologie školáků a dospívajících? 


Placená zóna

Kateřina Cajthamlová