Lepší surovinu než naše mozky nemáme

Bohumil Kartous je vedoucím komunikace a analýzy společnosti EDUin, která se zabývá vzděláváním. Je autorem každoročního Auditu vzdělávacího systému České republiky. Na toto téma také publikuje články v řadě českých médií či přednáší jako řečník na fórech typu TEDx či Meltingpot. Na Vysoké škole ekonomiky a managementu se podílí na vytváření koncepce prakticky zaměřené školy. Nedávno se stal mluvčím Českých elfů, skupiny, která se snaží bojovat s dezinformacemi v digitálním prostoru. Zároveň je rodičem na plný úvazek, dva dny v týdnu pracuje s mladším synem z domova. „Považuju to za jednoznačně nejdůležitější věc v mém životě,“ říká o výchově dětí.


Co v současné době nejvíc hýbe naším školstvím? 

Já spíš vnímám, co s českým školstvím nehýbe. Jako tělocvikář bych byl rád, aby se hýbalo mnohem více. České školství je v mnohém pevně usazené v křesle a sleduje na obrazovce před sebou spektákl světa uhánějícího na nových technologiích do neznáma. Nějak moc ho to nevzrušuje, jako by si říkalo „no to je ale povyku pro nic“. Proč? Protože česká společnost jako celek je spokojena s touto polohou českého školství a nechce víc. Z pravidelného průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění vyplývá, že rozhodující majorita dospělé populace je spokojena s kvalitou vzdělávání na českých školách. I u učilišť je to vlastně půl na půl, gymnázia či základky vnímá se spokojeností více než 70 % dospělých. To jinými slovy znamená, že chybí politická poptávka po změně, což se následně odráží ve faktu, že politická reprezentace čím dál větší naléhavost potřeby pohnout se vpřed ignoruje. 


A přitom je školství u nás dlouhodobě podfinancované.

Česká republika je zemí s jedním z nejnižších podílů HDP investovaných do veřejného vzdělávání a s jedněmi z nejnižších platů učitelů v OECD v porovnání s jinými vysokoškolsky vzdělanými pracovníky. Tristní. Lidé si neuvědomují, že země, které investují o cca 2 % HDP více do vzdělávání, si vytvářejí obrovský náskok do budoucnosti. Světová banka na svých analýzách ukazuje, že prostředky investované do vzdělávání mají společensky i individuálně nejvyšší návratnost. Zároveň musí i řekněme ne úplně orientovaný člověk vnímat, že svět se rychle mění, což má epochální dopady na náš život. Když se omezím pouze na jeho ekonomickou stránku, mnoho se změnilo a v následujících dvaceti letech se toho změní ještě mnohem více. Za posledních třicet let se proměnila struktura ekonomiky s mohutným přesunem práce do oblasti služeb. Nyní nastupuje éra 4.0, s automatizací a algoritmizací všeho rutinního. Podle analýzy Employment outlook 2017 (OECD) se to během následujících deseti až dvaceti let dotkne 45 % pracovních míst v České republice. A my jsme furt spokojení s tím, že školy z velké části reprodukují očekávání 20. století. Česká společnost nutně potřebuje „vytěžit“ každý mozek, protože lepší surovinu nemáme. Jsme na tom podobně jako Dánové, Finové nebo Izraelci. Musíme být ti, kdo vymýšlejí a vytvářejí doma přidanou hodnotu. Místo toho pořád posloucháme nezodpovědné tlachání těch, kdo hájí zájmy „zlaté české montovny“. Nojo, milánkové, jenže montovny přidanou hodnotu nedělají. Montovny levně montují a přidanou hodnotu kapitalizují jinde. I tohle se ale chýlí ke konci, jak říká ekonom Pavel Kysilka. Buď otevřeme oči, nebo půjdeme cestou, která nebude kdekomu po chuti. To už ale budeme jen honit bycha.


Co se vám vybaví pod slovem inkluze?

Fakt, že málokdo ve veřejné diskusi chápe, že inkluze stojí na individualizaci výuky pro každého. Ne na unifikaci, ale individualizaci. Skutečná inkluze je založena na tom, že každé dítě má stanoveny své vzdělávací cíle, které odpovídají jeho potenciálu. To je inkluze. V této podobě je vhodná jak pro dítě se speciálními vzdělávacími potřebami vyplývajícími z handicapu či nadání, tak pro dítě v široké oblasti průměru. A to zcela zaniká pod nánosem diskuse o problémech, které jsou někdy oprávněné, jako třeba příprava učitelů a podmínky na školách. A někdy jsou to úplné bludy, jako třeba strašení tím, že české školy zahltí mentálně postižené děti, nebo že inkluze je, když někde ve třídě za paravánem úpí nějaké těžce postižené dítě. Z toho na mě jde smutek a pocit znechucení z protagonistů tohoto mediálního lynče. Nejvíce se na tom podílel tabloid Blesk, z něhož se v jednom okamžiku stalo „odborné periodikum“ v oblasti vzdělávací politiky. S přispěním ochotných „odborníků“, kteří neváhají sami sebe diskreditovat takovou ubohostí. Mně to napřed bylo k smíchu, nicméně jak je vidět, skutečně systematická masáž udělala své a vox populi následně začal rezonovat. Notabene pokud se tito lidé zaklínají snahou zachovat kvalitu českého školství. Současná vláda, zejména premiér, chce šetřit stovky milionů tam, kde je nutné přidat desítky miliard. A ještě to prodává jako zodpovědnou politiku. Politováníhodné. Jestli kritikům inkluze skutečně jde o blaho českého školství, proč nevolají premiérovi – pochopitelně když zrovna bdí – a nechtějí, aby se i Česká republika zařadila mezi země s rozumnou investiční a vzdělávací politikou? To spolu významně souvisí, jak jsem poukazoval výše. Předpokládám, že telefon na něj mají.


Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola nebo v online archivu.