V naší škole se mezi kantory rozhořel žabomyší spor o to, zda učit s otevřenými, či zavřenými dveřmi od třídy. Pro jedny jsou otevřené dveře známkou obecné otevřenosti hlásající: nemusíme nic skrývat, kdykoli k nám nahlédněte, hospitace nonstop vítána. Opačný tábor nechce být rušen hlomozem z chodby, chce mít klid na práci i jistou intimitu při řešení důvěrných třídních záležitostí. Osobně dveře při hodině otevírám, když je potřeba vyvětrat, jinak s nimi při příchodu vždy řádně třísknu, aby žactvo zaneprázdněné mobily vůbec zpozorovalo, že jsem přišel. Dveřní disputace mi však vyvolaly v mysli vzpomínky na dva kamarády.

Ten první byl jedináček, opečovávaný syn starších rodičů. Když jednou v dětství dostal laryngitidu, rodiče vysadily dveře od jeho pokojíčku, aby slyšeli, zda se v noci nedusí. Jenže dveře zůstaly vysazené i po uzdravení. Týden, měsíc, roky. Když se hoch v pubertě dožadoval svých dveří, bylo mu řečeno, že si snad v rodině věří a nemusí před sebou nic skrývat. Zní to neuvěřitelně, ale dopadlo to tak, že tento nešťastník se nikdy neoženil. Taky která dívka by se chtěla muchlovat v pokojíčku bez dveří! Poslušný syn nakonec dosloužil svým rodičům až do konce a nyní vede staromládenecký život.

Placená zóna

Jan Nejedlý