Vyjděte s barvou ven!

Letos na jaře by bylo Filipu Havlíčkovi dvacet. Jeho život však vyhasl již před pěti lety, kdy se oběsil na zahradě domu svých rodičů. Motivem sebevraždy byla chlapcova obava, že většinová společnost nebude tolerovat jeho homosexuální orientaci. Filipovu tetu, moderátorku Ester Janečkovou, tato tragédie hluboce zasáhla a zároveň vyburcovala k aktivitě. Podílela se na založení poradny S barvou ven, která pomáhá gayům, lesbám, bisexuálům a transsexuálům s coming outem, tedy s akceptováním a odtajněním své jinakosti.

Jak je možné, že člověk nepozná, že někdo blízký se chystá zabít?

Na Filipově pohřbu se promítaly jeho fotky. Za dvacet minut promítání se tam objevila snad jediná fotka, kde se Filip nesmál od ucha k uchu. On byl veselý kluk, bavič. Tehdy mi došlo, jak je potřeba nedat na první dojem. Někdy ti nejveselejší lidé ukrývají uvnitř velkou bolest a nás nenapadne se podívat za jejich masku. 


Váš synovec se zabil kvůli obavám z homofobní společnosti. A přitom ve vaší rodině nebyla homosexualita žádné tabu. 

Moje nejstarší sestra je lesba. Už skoro třicet let žije ve vztahu s úžasnou partnerkou, která je mojí nejlepší švagrovou na světě.


Předpokládám, že Filip znal vaši sestru i její partnerku.

Znal. Vyrůstal v rodině, kdy jsme se všichni setkávali, stýkal se i se svými tetami. Je pro nás nepochopitelné, že se na ně neobrátil. Moje sestra je navíc psychiatričkou a její partnerka psychoterapeutkou. My jako rodina jsme Filipovu homosexualitu předpokládali už od jeho tří čtyř let. Mám podobně staré syny jako Filip. Vyrůstali společně a bylo vidět, že Filip je odmalinka jiný. Zajímaly ho jiné věci, rád zpíval, tancoval, zajímal se o módu, pomáhal s vařením. Byl hodně citlivý, rád se předváděl. Přišlo mi, že bude gay. Když jsme se o tom v rodině bavili, říkali jsme, že počkáme, až o tom bude sám chtít mluvit, což byla asi chyba. Pořád probíráme, co jsme mohli udělat jinak, jak jsme mu mohli vyjít víc vstříc. Ale to se bohužel nestalo. Ten strašný smutek spojený se vztekem i výčitkami vůči němu i vůči sobě, co jsme mohli udělat jinak, je v nás pořád.


Jak vnímaly Filipův čin vaše děti? 

Naše kluky to hrozně zasáhlo. Vyrůstali spolu, trávili jsme společně prázdniny, jezdili na dovolené. Filip se dokonce chystal, že by šel bydlet k nám do Prahy, kde chtěl studovat. 

On byl ještě na základní škole?

Chodil do deváté třídy, chystal se na střední. Bylo mu necelých patnáct, když to udělal. Filip se hlásil na konzervatoř, kam se bohužel nedostal. Domlouvala jsem mu proto soukromé hodiny zpěvu, aby následující rok mohl využít k přípravě. Filip se tvářil, že to bude skvělé. To bylo týden před jeho sebevraždou. Víkend, kdy se to stalo, jsme měli všichni přijet slavit rodinné narozeniny, akorát že děti onemocněly, takže se oslava zrušila. Kdyby proběhla, nejspíš bychom spali ve Filipově pokoji, on by neměl soukromí a prostor pro přemítání. Kdyby se nezabil tenhle den, tak by se to třeba nestalo. To si člověk nikdy nepřestane říkat. 


Byl to plánovaný čin, nebo spíš chvilkový zkrat?

Bylo to plánované, i když nevíme jak dlouhodobě. Filip po sobě zanechal dlouhý třístránkový dopis na rozloučenou, což pro něj jako pro dyslektika muselo být náročné. Kromě toho setřídil půjčené knížky s instrukcemi, komu je máme vrátit, nebo vypsal hesla ke svému mailu a facebookovému profilu, abychom je mohli zrušit. A také si před smrtí připravil oblečení, které chce do rakve. 

Z toho úplně mrazí. Co psal v dopise na rozloučenou?

V tom dopise vlastně udělal hlavní coming out. Prohlásil, že nechce žít ve společnosti, která je nenávistná vůči homosexuálům. Napsal, že ví, že se narodil do nejlepší rodiny, jaké mohl, že nás má všechny rád, ale že obava ze společnosti je větší. Psal, že nám nechce ublížit, že nás nerad opouští, ale že to prostě udělat musí. Každému ještě navíc připojil moc hezký osobní vzkaz. Na konci dopisu uvedl, že bude rád, když jeho čin aspoň trochu změní myšlení netolerantních lidí. Žádal nás, ať vykřičíme do světa, co se stalo. 


Jeho přání tedy plníte…

Ale není to vůbec jednoduché, protože niterně jde o tak bolestnou věc, která se hodně těžko křičí do světa. Nicméně, po Filipově smrti jsem udělala jeden rozhovor, kterého se chytil bulvár. Začaly se objevovat další články, což na jednu stranu způsobilo, že se to doneslo k vícero lidem, kteří o tom třeba začali přemýšlet. Na druhou stranu se tím celá naše rodina stala zranitelnější. Novináři z bulváru tehdy chodili za Filipovými rodiči do práce nebo za jeho sourozenci do školy. Bylo to těžké období. Do toho se pod články objevovaly anonymní diskusní příspěvky, které byly strašné. Ale zase to způsobilo, že se mi najednou začaly na Facebook a mail ozývat mladí lidé, kteří psali, že jsou v podobné situaci jako Filip, že nevědí, co mají dělat, jestli bych jim nemohla poradit. Snažila jsem se všem odpovídat, ale za prvé jsem sama neměla zkušenost s coming outem a navíc jsem to ani nestíhala. Konzultovala jsem proto jednotlivé příběhy se svými kamarády z Prague Pride a začali jsme mluvit o tom, že by těm lidem bylo potřeba pomoct. Kamarád Czeslaw Walek mi řekl, že už nějakou dobu přemýšlí o založení poradny pro gaye a lesby. A tak jsme založili S barvou ven.


Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola nebo v online archivu.

Jan Nejedlý