Zajímají mě životy ostatních

Františka Sylva Vokurková studuje na česko-italském gymnáziu. Svou románovou prvotinu Zelenější tráva, která nedávno vyšla v nakladatelství Maxdorf, dokončila ve čtrnácti letech. Když jsem bral do ruky knížku tak mladičké autorky, očekával jsem příběh o elfech nebo upírech. Skutečnost byla jiná.

Vy jste si na rozdíl od mnoha píšících teenagerů vystačila s obyčejnými lidmi. Připadá vám realita zajímavější než světy fantazie?

Svým způsobem asi ano, minimálně co se psaní týče. Fantasy si ráda přečtu, ale časem se to trochu okouká, zatímco vztahy a lidé sami o sobě mi přijdou jako mnohem zajímavější téma. Neříkám ale, že bych někdy nechtěla zkusit napsat něco mimo obyčejný život. Jen myslím, že třeba napětí a souboje nejsou zrovna moje nejsilnější stránka.


Napsala jste vztahový román o české dívce, která touží vrátit se do Itálie, kde se narodila. Co vás k němu inspirovalo?

Ráda bych odpověděla nějak, aby to vyznělo, že když něco píšu, tak vím, co dělám, ale ve skutečnosti to vzniklo úplnou náhodou. Jednou večer jsem si prostě sedla k počítači a vymyslela příšerný příběh, který jsem postupně upravovala, probírala ho s maminkou, až nakonec vznikla Zelenější tráva. Ale inspirovala mě samozřejmě hlavně moje láska k Itálii. Obzvlášť v době, kdy jsem příběh začínala psát, jsem podobně jako hlavní postava viděla řešení všech svých – nepříliš důležitých – problémů v jižní Itálii, kam jezdíme od mého dětství, a tak jsem o tom začala psát.


Nakolik je tedy v příběhu autobiografie?

Je jí tam poměrně dost, ale jde spíš o záliby Serafíny a její sestry než o děj samotný nebo o vztahy, které v knize jsou. Já se v Itálii nenarodila, i samotné městečko je vymyšlené, ale zůstává záliba ve čtení, psaní a láska k moři a sluníčku. 

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola nebo v online archivu.

Jan Nejedlý