Výlet na hřbitov

To je poněkud morbidní nápad, namítne nejeden rodič či pedagog. Anebo to oba označí za nejapný vtípek. Rozumějte, myslím to zcela vážně! Hřbitov není místem, kterému se máme vyhýbat pod heslem „jednou v roce na Dušičky – a dost!“. Na procházkách mezi hroby není nic morbidního. Mluvíme o prostoru, který souvisí s vědomím rodových kořenů, s místní historií, se vzpomínkami na přímé předky i slavné osobnosti, s tichou úctou k něčemu důležitému, co nás předcházelo. To jsou témata, která bychom před generací náctiletých neměli skrývat.

Řady křížů v zákrytu

Upřímně řečeno, hřbitovy mají tu smůlu, že se ocitly v jednom z tabuizovaných balíčků společně s tématy, jako jsou nevyléčitelné nemoci, umírání, smrt, poslední rozloučení. Falešně moderní rodiče mají pocit, že dcery a syny uchrání před stresem a trápením právě tím, že vše zmíněné vyřadí z životních programů. Přitom výchovné působení by mělo být přesně opačné: děti máme vést k tomu, že poslední věc člověka je přirozená součást života. Je nutné ji vnímat, prožívat a přijímat. Setkání s těžce nemocnými prarodiči, pohřby, emotivní loučení, dny smutku – to vše patří do života a není správné vytvářet dojem, že to neexistuje.

Návštěva hřbitova nemusí být jen ta rodinně povinná, tedy začátkem listopadu. Existuje spousta dobrých důvodů, proč ji zařadit do rodinných a školních plánů v jiných termínech. Jsou hřbitovy, které mohou prohloubit například dějepisné znalosti. Jejich návštěvou obohatíte povědomí o válečné historii. Speciální pozornost si zaslouží vojenské hřbitovy. Prohlídka a stručný výklad někdy postačí k tomu, aby si žactvo udělalo představu o hrůzných důsledcích dvou světových válek. Pohled na řady křížů a jmen mívá silnější účinek než kvalitně odučená hodina dějepisu. Na podobná místa můžete zavítat i v rámci rodinné dovolené v zahraničí. Na evropské půdě máte mnoho příležitostí; proto cestujte, dívejte se, porovnávejte.