Kluci potřebují zažít riziko

Ivo Jirásek je garantem studijního oboru rekreologie na Fakultě tělesné kultury v Olomouci. Odborně se zabývá problematikou výchovy v přírodě v diskurzu zážitkové pedagogiky, o níž právě vydal stejnojmennou knihu.

zpětná vazba v jedné oblasti inspiruje k vyšší míře odvahy a sebedůvěry podniknout aktivně pokus i v oblasti jiné. Unesu totiž riziko neúspěchu. A to je umění, kterému se rádi vyhýbáme.


Souhlasím, že když děti přirozeně nezažijí setkání s rizikem, pak ho hledají samy. Kde nejčastěji?

To jsou všechny oblasti, které vnímáme jako sociálně patologické. Od chuligánství a vandalismus přes pouliční šarvátky a boje gangů, extrémní aktivismus až k závislostem nejrůznějšího druhu. Protože to vše předpokládá vykročení za hranice toho, co je bráno jako vymezení obyčejnosti. Pokud nenabídneme možnost překročit běžnost v uspořádaném rámci, dětská přirozenost velí nalézt si takové možnosti jinde, kdekoliv se dobrodružství nachází.


Jak se díváte na úroveň a smysl různých seznamováků, stmelováků, adapťáků, prevenťáků či jak se všechny kurzy pro školy jmenují?

Smysl vnímám veliký, hluboký a nadějný. Ovšem úroveň velmi závisí na konkrétním poskytovateli. Obávám se, že pod termínem adaptační kurzy, které kdysi začínaly s úmyslem adaptovat jedince na prahu dospívání na zcela novou situaci nejenom přechodem na střední školu, ale také na přirozené proměny vlastní osobnosti a rodinných vztahů, se smrskly na nabídku programu seznámit se. To nemusí být samo o sobě špatné, pokud by to bylo přiznané. Obávám se však, že mnohdy organizátoři tvrdí, že zajistí zázraky do dvou dnů – a to považuji za chybu. 


Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola nebo v online archivu.

Jan Nejedlý