Straší mě botičky na suchý zip

Marek Vojtěch je muzikant, divadelník, výtvarník, básník a – školkař. Se svým divadlem jednoho herce objíždí občas školy a nejčastěji mateřské školky. Jaký je to chlebíček hrát denně pro nevyzpytatelné publikum v teplácích a bačkůrkách?

Napadlo vás v dětství, že se budete jednou živit jako komediant?

Mě ne, ale všichni ostatní si to mysleli. Jako kluk jsem si na chatě otočil necky, dal bidlo mezi dva stromy a přes to deku jako oponu a hrál divadlo. Pak to nadlouho vymizelo. Začal jsem studovat architekturu, ale nedostudoval. Vpáťáku jsem utekl k divadlu. 


Jak vaše kumštýřská cesta pokračovala?

Kočoval jsem s divadelní společností Koňmo. Taky jsem spolupracoval s Divadlem Studna, s Teátrem Víti Marčíka, s kejklířem Vojtou Vrtkem nebo jsem se podílel na projektu Komedianti. Kvůli divadlu jsem začal hrát na akordeon, tak se na to nabalila ještě muzika. Hrál jsem s kapelou Gothart. Dneska vystupuju v příležitostném uskupení Mijaktiç Orkestar nebo sólově s vlastním autorským programem. 


Vaše každodenní publikum však tvoří děti. Proč?

Děti jsou ještě poslední cílová skupina, pro kterou se dá hrát. Zatímco s kočovníky jsme často hráli za pivo a za párek, děti jsou pořád brány jako zaplaceníhodné publikum. Tím ale nechci hraní pro děti snižovat. Mám svoji práci rád.


Kdy vás napadlo založit si vlastní divadlo pro děti?

Vroce 2008 jsem moderoval v Klánovicích, kde bydlím, soutěžní odpoledne pro děti ve školce. Pak mě zavolali znovu, že by děti chtěly pohádkové představení. Sice jsme se na tom nedomlouvali, ale slíbil jsem, že něco zkusím. Za tři týdny jsem odehrál pohádku pomocí scény z banánových krabic a tabule zIKEA. Pak mi bylo líto celý nápad zahodit, a tak vzniklo Divadlo Harmonika. Nechal jsem vyrobit regulérní scénu a loutky a začal objíždět školky. Dělám to takhle už deset let.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola nebo v online archivu.

Jan Nejedlý