Školství je jako karavana

Naďa Horáková žije na Slovácku. Bydlí v Mutěnicích u Hodonína a učí na základní škole v Dubňanech. Kromě učení píše historické romány a detektivky a je spoluautorkou scénářů televizního seriálu Policie Modrava. Knih vydala už na dvě desítky, naposledy svazek fejetonů ze školního prostředí nazvaný Tajnosti sborovny.

Jak to všechno stíháte – učit, psát a ještě jezdit na besedy?

Už nestíhám. Poslední knihu Tajnosti sborovny jsem dopsala loni v září a od té doby jsem napsala jen pár stránek nového románu. A teď bohužel odmítám nabídky besed se čtenáři. Práce ve škole je rok od roku náročnější a mně léta přibývají, takže moc sil na další aktivity mi již nezbývá.


Jak reagují na vaši tvorbu žáci a kolegové?

Kolegové mě popohánějí, abych se činila a víc psala. Žáci se mě občas zeptají, co právě píši, a nosí mi podepsat koupené knížky jako dárky pro rodinné příslušníky.


Když jste začínala, řekl vám prý starý kantorský praktik, že školství je jako karavana. Jak to myslel?

Měl svatou pravdu. Říkal, že školství je jako karavana. Učitelé jsou velbloudi, kteří táhnou vyprahlou pouští a na svých hrbech nesou náklad vzdělání. A pokud je těch velbloudů málo, peče o ně není valná a jejich náklad se stále zvyšuje, stane se jednou, že do oázy již karavana nedorazí. Proto všichni, kdo pečují o velbloudy, by si měli uvědomit, že bez dobrých a spokojených tahounů nikdo poušť nepokoří. 


Co vás na učitelství nejvíc baví a naopak odpuzuje?

Baví mě, že se stále dovídám nové věci vlastně ze všech oborů lidské činnosti a určitá míra svobody ve výuce. Deptá mě hluk ve škole a stále větší podíl úřadování, což nás učitele velmi vysiluje. 


Jaký jste typ učitelky – přísná či benevolentní?

Myslím, že děti mě považují za učitelku přísnou, ale je to spíše tím, že se snažím být důsledná. A jistá míra benevolence k učitelskému povolání také patří, jinak bychom se zbláznili.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola nebo v online archivu.

Jan Nejedlý