Když změníte sebe, začnou se měnit i vaše děti

Problémy dětí jsou jen odrazem problémů dospělých. Když si dospělý problém vyřeší, dítě jej nebude zrcadlit. Pokud však rodič sám není zralá osobnost, vypěstuje opět jen nezralý plod. Tak by se dala v kostce shrnout filozofie úspěšné knihy (Ne)gramotný rodič, kterou napsala koučka a mentorka partnerských a rodinných vztahů Lucie Königová.

Jaké jste měla dětství?

Kdybyste se mě na to zeptal před patnácti lety, řekla bych, že idylické. Jsem ze čtyř dětí, byli jsme úplná rodina, žádné zásadní spory, žádné násilí, i když od taťky jsme občas dostali přes zadek. Ale když jsem na sobě začala pracovat a vnímat svoje vnitřní nastavení, zjistila jsem, že jsem se v mnoha ohledech cítila nešťastně, nespokojeně, měla jsem potlačené sebevědomí, rodiče nerozvíjeli můj talent, neměli na mě tolik času, kolik jsem potřebovala. Když to vezmu z hlediska své koučovací praxe, zažila jsem ze strany rodičů plno negramotnosti, kterou jsem musela v pozdějším životě složitě opravovat. 


Zlobíte se na svoje rodiče?

Vůbec ne, i když jsem samozřejmě prošla fází rozčarování a vnitřního vzteku. Je to přirozená reakce. V první fázi se člověk zlobí na rodiče, že mu pokazili život. Pak dojde k pochopení a odpuštění, k přijetí toho, že rodiče dělali to nejlepší, co uměli. Oni sami převzali špatné vzorce výchovy od svých rodičů, ale nic s tím nedělali. Teď je na mě, jestli se já sama změním.


Kouč dokáže pomoci mnohým, ale vlastním rodičům ne?      

Je pravda, že ani lékař by neměl léčit toho nejbližšího, protože do toho vstupují emoce. Rodiče ke mně krátce chodili na konzultace. Něco jsme vyřešili, třeba nastavení taťky na práci, kde se zbytečně stresoval, ale určité vnitřní věci rodiče měnit nechtěli. Taťku změnila nedávno až vážná nemoc. Díky ní řadu věcí přehodnotil.


Jak se pozná takový negramotný rodič?

Nejvíc podle toho, jaký má vztah s dětmi. Jak spolu komunikují, jak na něj děti reagují, jestli je mezi nimi respekt a zdravá pohoda, nebo ne.


Proč jste zvolila metaforu negramotnosti?

Můj taťka používal pro toho, který se choval nepatřičně, označení: „To je negramot!“ Jednou jsem jela z koučinku a zašla si do obchoďáku na jídlo. Vedle mě seděla rodinka, dohadovali se, vzájemně osočovali, a ještě peskovali svou dcerku. V duchu jsem si říkala: „Ježiš, to je taková negramotnost!“ Úplně jsem viděla, co se té holčičce zasívá do hlavy. Vylévali si na ní zlost, dělali si z ní hromosvod, podsouvali jí do mysli, že ona je jejich problém – plno špatných vzorců tam létalo. Ale já jsem díky nim našla název pro svou knihu.


Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola nebo v online archivu.

Jan Nejedlý