František Halas v pasti MeToo

Když František Halas vydal v roce 1935 básnickou poemu Staré ženy, dočkal se dvojí reakce. Jeho litanie o stáří se dočkala nadšeného ohlasu i slov opovržení, zvláště od barda proletářské poezie S. K. Neumanna, který skladbu nazval projevem „kňouravého pesimismu“ a reagoval na ni ideově kovaným textem Staří dělníci.


Za minulého režimu to češtináři měli v popisu práce zdůraznit stejně jako zamlčet fakt, že po Starých ženách napsal Halas ještě Mladé ženy, oslavu ženské tělesnosti. Nejde však o žádnou pornografii, a tak se minimálně porevoluční učitelé na gymnáziu nemuseli stydět ocitovat studentům z této básně úryvek jako kontrapunkt k původní chmurné meditaci. 


Když se však do textu začtete dnes, napadne vás, zda by se básník neocitl v hledáčku kampaně MeToo. Prošly by přes kuratelu feminismu jeho verše „Ó zadničky mladých žen / neposedná kůzlata našich ulic / kudy bloudíme smutni / pastýři nemohoucí sehnati / tato stáda do houfu / pro pohlazení pro popleskání pro zalechtání...“? Doufám, že ano. Nerad bych Mladé ženy zase měnil za Staré dělníky.

Jan Nejedlý