Kupředu s rouškou!

Děvčata si nasadí červené, chlapci modré a paní učitelce bych doporučil bílou. Slova, která by mohl pronést fotograf, který s ředitelem školy domlouvá hromadné fotografování na konec školního roku. Vymyšlená situace? Naopak: pravděpodobná, reálná, aktuální.

Každý to tak nevidí. Najdou se lidé, kteří vám s lehkostí v hlase sdělí, že až karneval skončí, masky budou uklizeny do šuplíků a svět se vrátí do starých kolejí. Proti extrémním optimistům stojí skeptici. S vážnou tváří přiznávají, že život bez roušky si neumějí představit. Pokud se naplní představy druhé názorové skupiny, pak je jisté, že ochranný látkový obdélník se nadlouho zabydlí také ve školském systému.

S Amosem na rtech
Vypadá to, že nastartovaný trend je nezadržitelný. Ostatně, říká se, že příklady táhnou a že pedagogické autority by měly být vzorem. V této souvislosti si vzpomeňte na některé mediální výstupy: elegantně orouškovaný Robert Plaga (ministr školství, mládeže a tělovýchovy) je v posledních týdnech denním hostem na všech možných obrazovkách, ve vysílání České televize se s rouškou na obličeji objevil také Michal Černý (prezident Asociace ředitelů základních škol) a v Otázkách Václava Moravce diskutovala Petra Mazancová (předsedkyně Učitelské platformy), na jejíž roušce nechyběla stylová podobizna Jana Amose Komenského.
Jak to bude dál? Nabízejí se tři základní důvody, proč se česká společnost jen tak nevzdá roušek. Za prvé: Po vypuknutí pandemie se staly symbolem ohleduplnosti a občanské sounáležitosti. S tím se dá pracovat výchovně i propagandisticky – zahaleni „potáhneme za jeden provaz“. Učitelé a rodiče mají také možnost rozbourat některé předsudky. Leckteří školáci konečně pochopí, proč asijské turistky nosí roušku při cestování pražskou hromadnou dopravou, při procházení letištní halou nebo obchodním centrem.

Placená zóna

Jiří Karban