10 tipů na letní čtení z Portálu

Kniha je osvědčeným společníkem na každé dovolené. Vybrali jsme pro vás tradičních 5 + 5 tipů na knížky z Portálu, se kterými se určitě nebudete nudit ani vy, ani vaše děti.

*****

  • Tip první, beletrie s tématem psychoterapie
  • Tip druhý, detektivní
  • Tip třetí, psychologie otevřená pro všechny
  • Tip čtvrtý, neklidný, ADHD podle Zoe
  • Tip pátý, obrázkový a s bublinami
  • Tip šestý, spíše holčičí
  • Tip sedmý, napínavý a strašidelný
  • Tip osmý, záhadný
  • Tip devátý, přírodovědný
  • Tip desátý, encyklopedický

*****

Tip první, beletrie s tématem psychoterapie

Síla nevysloveného Pöthe, PeterDětský psychoanalytický psychoterapeut Peter Pöthe zaznamenával v průběhu jednoho roku svá terapeutická sezení s několika svými pacienty, chlapcem z pěstounské péče, dospívající dívkou zneužívanou v dětství, malým synem matky, která zemře v průběhu terapie na rakovinu, s dívkou agresivně se rozvádějících rodičů a s mladým supervidovaným terapeutem z dětského domova. Vznikla tak kniha SÍLA NEVYSLOVENÉHO, soubor šesti příběhů, které beletristickou formou dobře přístupnou i laikům přibližují praxi dětské psychoterapie.

Ukázka:

Pěstounským rodičům jsem se pokusil vysvětlit, že jeho hlavním problémem zřejmě není aktuální situace, nýbrž trauma, s nímž se ještě nevyrovnal. Bylo to trauma z odmítnutí a ztráty nejmilovanějšího člověka. Prožitek ztráty v důsledku odmítnutí pro něj mohl být natolik živý, že se obnovoval pokaždé, když se k matce přiblížil. Byl jsem toho názoru, že jednou z šancí na zahojení tohoto vztahového traumatu je stálost a blízkost, kterou mu poskytují právě oni.

„A jak se ta stálost projevuje?“ zeptali se téměř současně.

„Například tak, že mu dovolíte, aby své negativní emoce ventiloval ve vašem vztahu bez toho, že by hrozilo, že o něj přijde.“

Síla nevysloveného Pöthe, Peter„Jako že mu máme dovolit, aby byl agresivní?“

„Ano, potřebuje, abyste to ustáli, abyste ho za to neodmítli a snažili se projevit jako dostatečně silní, jako silnější než on. Pomůže vám, když si uvědomíte, že jeho nenávist a zloba plyne ze vztahových traumat z minulosti, nikoli z toho, co zažívá nyní s vámi.“

„Opravdu?“

„Ano. Je možné, že v jeho životě není nikdo, s kým by mohl být sám sebou bez rizika, že bude opuštěn.“

„Myslíte, že nás jako testuje?“

„Přesně. Když ve vás provokuje agresi anebo odmítnutí tím, že vám třeba nadává, že křičí, že vás nemá rád, že chce mámu, které se zároveň šíleně bojí, tak vás testuje, zda ho odmítnete stejně jako kdysi ona…“

„Uf, pane doktore, tak nevím, jestli to zvládneme,“ zhluboka vydechla pěstounka.

„Vždyť nám to jde celkem dobře,“ pochválil se její partner. Ubezpečil jsem je, že jim v tom budu nápomocen jednak při konzultacích, ale hlavně tím, že budu pokračovat s chlapcovou terapií. Jak jsem doufal, terapeutický vztah mohl Honzíka posilovat zevnitř tak, aby mohl traumatickou zkušenost částečně napravit a zvládat. Mým cílem bylo, aby emoce a fantazie mohl využívat ve prospěch svého růstu čili konstruktivně, nikoli destruktivně jako v minulosti.

„Já si myslím, že jste – že jsme – fakt na dobrý cestě,“ ujistil jsem je na závěr. 

*****

Mohlo by se vám také líbit: Chlapec, kterého chovali jako psa ; Třinácté komnaty dětské duše

Tip druhý, detektivní

K létu patří detektivky a my pro vás tenhle, pro Portál ne úplně typický, žánr máme letos také. Frank Tallis vás v klasické detektivce ze staré školy SMRT PŮVABNÉHO MÉDIA zavede do Vídně za časů, kdy tam lékařskou praxi provozoval jistý doktor Freud. Policejní inspektor Oskar Rheinhardt je přivolán k nevysvětlitelnému úmrtí. V pokoji zamčeném zevnitř je nalezena mrtvá půvabná dívka, která bývala se záhrobím jedna ruka. A kdo je podezřelý? Účastníci duchařského kroužku plného originálních lidí – nevypočitatelný maďarský hrabě se zálibou v omamných látkách, odborník na atypické zámky, aristokratka považující se za vtělení exotického božstva a atraktivní kouzelník. Policejnímu inspektorovi, který si neví s případem rady, pomáhá přítel, mladý lékař Max Liebermann. Ten je fascinován novými poznatky profesora Freuda a ochotně je dává inspektorovi k dispozici. První díl úspěšné knižní série, která posloužila jako předloha televiznímu seriálu BBC. 

Vychází také jako e-kniha.

Ukázka:

Rheinhardt znovu upřel pozornost na mrtvou. Pomalu došel k pohovce a poklekl, aby si mohl prohlédnout ránu. Přitom náhodou zavadil o ženiny jemné, ale nepoddajné prsty. Pod jejich mrazivým dotekem se otřásl. Bezděky se ženě málem omluvil, ale ovládl se. Před ústy a nosem si přidržoval vlhký kapesník. Takto zblízka začínal být pach zatuchlé moči a prvních známek tělesného rozkladu velmi nepříjemný. Když se dvakrát v rychlém sledu zablesklo, zaschlá krev v okolí rány se zaleskla jako granáty. 

„To není možné,“ zašeptal téměř mimoděk inspektor.

„Promiňte, pane?“

Hrom zaburácel jako spoutaný obr. Rheinhardt se vztyčil a rozhlédl se po místnosti, zneklidněný tím, co na vlastní oči vidí.

„Pane?“ ozval se úzkostně Haussmann.

Smrt půvabného média Tallis, FrankRheinhardt přešel ke dveřím, aby se přesvědčil, zda je klíč stále v zámku. To skutečně byl – velký a černý. Inspektor se prudce otočil. Haussmann na něj tázavě hleděl.

„Co se tady podle vás stalo?“ zajímal se Rheinhardt.

Haussmann polkl. „Slečna spáchala sebevraždu, pane.“

„Dobrá. Zrekonstruujte sled událostí – povězte mi, jak to provedla.“

Haussmann se zatvářil zmateně.

„Zastřelila se, pane.“

„To jistě, ale vezměte to popořadě.“

„Musela včera večer přijít sem do pokoje – tak bych to viděl já, když si vezmete, jak je oblečená. Zamkla za sebou a usedla ke stolu, kde začala sepisovat dopis na rozloučenou. Byla očividně rozrušená, takže to po několika málo řádcích vzdala.“

„A co o těch několika řádcích soudíte?“

Haussmann přikročil ke stolu, prohlédl si vzkaz a pak pokračoval:

„Jedná se o nějaký druh přiznání. Cítila, že v něčem pochybila a že by to měla napravit tím, že si vezme život.“

„Pokračujte.“

„A pak, snad po další úvaze – kdo ví – se slečna přesunula k lenošce, lehla si a prostřelila si srdce.“

„Chápu,“ podotkl Rheinhardt. Dál vyčkával.

Haussmann našpulil rty a přešel k pohovce. Prohlédl si ženino zranění a pak sjel očima po paži k ruce. Poklekl, podíval se pod gauč a pak se ozvalo:

„Pane…“

„Právě,“ poznamenal Rheinhardt. „Není tu žádná zbraň.“

*****

Mohlo by se vám také líbit: Tajemství doktora Freuda ; Páté evangelium

Tip třetí, psychologie otevřená pro všechny

 Posedlost láskou  Tallis, FrankDalší tip má s tím předchozím společného autora, Franka Tallise. Nepíše totiž jen celosvětově proslulé detektivky, je povoláním klinický psycholog a v knize POSEDLOST LÁSKOU představuje 12 případů různých podob lásky tak, jak mu prošly ordinací. Napůl literatura faktu, napůl beletrie, čtení o mezních podobách lásky je fascinující. Například to, co na začátku vypadá jako nevinné vzplanutí, se rozvine v tzv. Clérambaultův syndrom, kdy je žena nevyvratitelně přesvědčená o lásce, kterou k ní cítí muž, kterého viděla jednou v životě. Nebo kdy se podezíravost mění v žárlivost a kdy už se jedná o skutečnou poruchu s bludy žárliveckého typu? Podívejte se na lásku očima psychologa!

Vychází také jako e-kniha.

Ukázka:

Greg seděl kousek od Anity.

„Nemusíš se mě ptát na mou minulost. Je hotová – pryč – pasé. Je to minulost.“

„Proč s ní pořád musíš dělat takové tajnosti?“ odpověděla Anita.

„Jak můžeš říct, že dělám tajnosti – teda fakt…“

„Já jsem tobě řekla všechno.“ Silně zdůrazněné zájmeno způsobilo, že věta vyzněla jako obvinění.

„Já vím, že ano. Ale nebylo to nutné. Proč by mi mělo záležet na tom, kolik jsi měla milenců?“

„Otevřenost – upřímnost? Na těchhle věcech záleží.“

„Ale, prosím tě… tady nejde o otevřenost a upřímnost.“

„Tak o co teda jde?“

„Když mi kladeš tyhle otázky… připadám si, že se mnou manipuluješ.“ Zavládla mrazivá atmosféra. Greg na mě pohlédl, abych mu pomohl, ale já jsem jen zakroužil prstem ve vzduchu, čímž jsem ho pobídl, aby pokračoval. „Je to záminka,“ dodal.

Anitina odpověď byla úsečná: „Cože?“ Téměř zavřísknutí.

„Je to záminka. Ty říkáš: pojďme být k sobě otevření – ale o to ti ve skutečnosti nejde. Jde ti o to, abys získala víc informací, abys mohla srovnávat a porovnávat a mohla mě pak nachytat. A potíž je v tom, že mě nachytáš vždycky, protože si prostě nemůžu pamatovat všechno – ne přesně. Vždycky něco nebude odpovídat. To neznamená, že lžu. To neznamená, že se tě snažím oklamat. Prostě to znamená, že si to nepamatuju, protože tyhle věci, moje minulé vztahy, pro mě už nejsou důležité. Důležitá jsi pro mě ty!“

Anitě lehce poklesly koutky úst.

„Na co myslíte?“ zeptal jsem se jí.

„Copak toho chci tak moc?“ Anita adresovala svou otázku štukové rozetě na stropě. „Tak jo – mám problém.“ Otočila se ke Gregovi. „Ale možná, kdyby ses trochu víc snažil…“

„Já?“ Greg se plácl přes hrudník. Ozvalo se hlasité zadunění. „Já že se mám víc snažit? Nejsem si jistý, jestli to jde. Navíc, ať udělám cokoli, nikdy to nebude dost, cokoli řeknu, cokoli udělám, ty nikdy nebudeš spokojená.“

Posedlost láskou Tallis, Frank

Být perfekcionista není nic špatného, ale pokud jsou vnitřní normy příliš vysoké, tato jinak chvályhodná vlastnost může markantně narušovat celkové fungování. Pojí se s několika psychiatrickými onemocněními, především s mentální anorexií, obsedantně kompulzivní poruchou a depresí. Názory na povahu perfekcionismu se značně liší. Na jednom konci spektra jsou psychoanalytici, kteří perfekcionismus chápou jako obranu proti drsné rodičovské kritice, a na druhém kognitivní psychologové, kteří jej považují za soubor převážně nemotivovaných preferencí, jež vycházejí přímo z mozku (jako například pudová potřeba seřazovat věci).

*****

Mohlo by se vám také líbit: Psychopat ve vaší posteli ; Cena lásky

Tip čtvrtý, neklidný, ADHD podle Zoe

Královna chaosu Kessler, ZoëO ADHD se často mluví jako o výlučně mužské záležitosti. Zoë Kessler, autorka knihy KRÁLOVNA CHAOSU, to ale vidí jinak. ADHD k ní patří, zjistili ho, až když už byla dospělá, a ona se s ním učí vypořádat a pomáhá i dalším ženám s ADHD. Zoë vypráví o tom, jaké to je být hyperaktivní žena. Ano, je to těžké, když vyhrajete nevypsanou soutěž o nejhorší sekretářku roku. A když nezvládnete schůzky s kamarády, které jste si domluvila, je to také hloupé. ADHD nám hází klacky pod nohy, ale Zoë našla strategie, jak se s ním vypořádat a nebýt jen „ta hyperaktivní a nesoustředěná“. Její příběh je určen všem ženám, které se potýkají s podobnými problémy.

Ukázka:

Když jsem dospívala, moje počínající romantické vztahy často narušovala nutkavá potřeba často odcházet z místnosti. Sedět společně na gauči a dívat se na film? Pokud jsem do toho filmu nebyla naprosto pohroužená, vyloučeno. A navíc je pro mě prakticky nemožné zůstat během filmu zticha. Sedět na místě během dlouhých rozhovorů? Ani náhodou. Musela jsem vstávat a občas jsem to dělala, když byl můj partner v půlce věty, což ho obvykle překvapilo (nikoli v dobrém smyslu) a připadal si odmrštěný. To všechno jsem dělala bez sebemenšího zlovolného záměru a vlastně jsem si to ani neuvědomovala; byl to jakýsi reflex, který jsem neměla pod kontrolou o nic víc než tlukot srdce. (Naštěstí jsem se od té doby naučila dostat tyto reakce pod kontrolu díky meditaci a dalším technikám, kterým se budu věnovat v kapitole 17.)

Královna chaosu Kessler, ZoëPozitivní je, že ženy s ADHD mívají často mnohem víc energie než ostatní ženy v jejich věkové kategorii. Lidé nás popisují jako energické, živé a vzrušující. Osobně považuju hyperaktivitu za svůj tajný pramen mládí. Ostatní mi často hádají o patnáct let méně. Bohužel se to nedá nalévat do lahviček a prodávat. Na druhé straně naše zdánlivě nevyčerpatelná energie může vést k nedorozuměním s přáteli. Vnímají nás jako činorodé osoby, které jsou neustále v pohybu. Jenže někdy býváme večer tak vyhořelé, že už nemáme energii na to, abychom si vyrazily s kamarádkami. Ostatním může připadat, že to neodpovídá naší povaze, a když chceme setkání odložit, někdy si to berou osobně. Nechápou, že pokud jedeme od probuzení až do návratu domů na plné obrátky, jsme večer vyčerpané, zejména po dni, kdy jsme narážely na spoustu problémů souvisejících s ADHD.

*****

Mohlo by se vám také líbit: Co by vaše dítě s ADHD chtělo, abyste věděli ; ADHD a ADD v dospívání

Tip pátý, obrázkový a s bublinami

Zbláznění Forney, EllenBipolární porucha anebo postaru maniodepresivní psychóza je diagnóza, která výtvarnici Ellen Forney změnila život. Komiks ZBLÁZNĚNÍ je její vlastní příběh, napsala ho a nakreslila bez příkras a se všemi špatnými rozhodnutími, ale i s humorem, nadhledem a touhou najít vyrovnanost i s nálepkou "zbláznění". Nesmírně silné vyprávění zdánlivě lehkou formou o podstatných chvílích života. Chvílemi se budete smát a o pár stránek dál zápasit s dojetím. Nádavkem se ještě dozvíte spoustu faktů, poznáte temné kouty depresivních epizod, stejně jako ničivě výbušnou energii mánie. Ellen se netají ani se svými chybami, autentické vyprávění zabrousí na večírky umělců, triatlonový závod i rodinné setkání. 


Ukázka: Podívejte se na video a nechte se zlákat do světa kresby a bublin! 

Mohlo by se vám také líbit: Introvertka v hlučném světě ; Stínka 


Následuje pět tipů pro naše malé či mladé čtenářky a čtenáře. 


Tip šestý, spíše holčičí

Poněkud zvláštní kůň Nilsson, FridaLoni jsme se s malou Hedvikou, hlavní hrdinkou stejnojmenné série od oblíbené švédské autorky Fridy Nilsson, chystali poprvé do školy a ve druhém díle je Hedvika už druhačka. Spolu s ostatními spolužačkami onemocní strašlivou chorobou – koňskou horečkou. Když máte koňskou horečku, na těle to není nijak poznat, nenarostou vám ani kopyta, ani koňský ocas. Tahle horečka řádí v hlavě a člověk při ní nemůže myslet na nic jiného než na koně! A tak se jednoho dne na dvoře u Hedviky objeví přívěs a z něj za klapotu kopyt vystoupí PONĚKUD ZVLÁŠTNÍ KŮŇ. Osel Maxmilián. Pro tatínka skorokůň, ale Hedvika spokojená rozhodně není a svého koně si raději vymyslí. A rovnou tři! Nádherné bělouše, kteří prý patří jejich novému sousedovi - panu Maxmiliánovi! - a ona si na nich může kdykoli jezdit. Jenže její lež o třech bělouších má ještě kratší nohy než osel Maxmilián a spolužačky jí lhaní jen tak neodpustí. V tu chvíli by Hedvika Maxmiliána nejraději už nikdy neviděla, ale když se osel ztratí, pozná, jak moc by jí scházel a že ho má vlastně už docela ráda…

Výtvarnicí Komárou krásně ilustrovaná knížka je vhodná pro děti od 8 let a prostřednictvím příběhu Maxmiliána a Hedviky vypráví čtenářům o vyrovnávání se s vrstevnickým tlakem, o touze po vyniknutí v kolektivu a taky o síle přátelství.

Ukázka: 

O přestávce se všechny děti shluknou kolem Hedviky. Musí vylézt na okno šatny a sedí tam jako opravdická pohádkářka. A pohádka o Maximiliánovi je stále košatější a košatější.

Ano, Hedvika zahlédla v příkopu vedle Maximiliánovy chalupy láhve od alkoholu. Soused má i vlčáka, který štěká na každého, kdo jde kolem, a ve stáji nejmíň tři bělouše! Chápete to? Tři bělouše, a Hedvika tam může každý den chodit a jezdit na nich!

Všichni vykulí oči.

„Jsou to závodní koně, už vyhráli spoustu dostihů,“ vykládá Hedvika.

„Ty máš ale štěstí!“ zašeptá Karin.

Ellen Hedviku zatahá za tričko. „Když s tebou budu moct jít k Maximiliánovi, můžeš jít k nám a podívat se na Drobečka,“ říká.

Ve škole se dějou věci! Nilsson, FridaHedvika jen pokrčí rameny. „Uvidíme.“

No vida, povědět spolužákům o Maximiliánovi zas tak těžké nebylo. A jak jí teď všichni závidí! To s těmi bělouši, to byl parádní nápad.

Holčičky vyběhnou na dvůr a začnou pobíhat po štěrku dokola a ržát. Ale teď už nejsou jen tak nějací koně, teď jsou bělouši. Jako sníh bílí koně se vztyčenou hlavou a lesklými kopyty. Hedvika stojí na schodech a pozoruje je. Skoro by se dalo říct, že to jsou všechno její koně.

Přijde k ní Linda. „To je zvláštní, že ten Maximilián je takový vztekloun,“ řekne.

Hedvika přikývne. „Chová se jako blázen, to jo.“

„A ty k němu stejně smíš chodit a jezdit na jeho koních. Není to trochu zvláštní?“

Hedvika celá zčervená. Vlastně by Lindě mohla říct pravdu, ale vymyslela si to všechno tak báječně, že se jí nechce to pokazit.

„On na děti tak zlý není,“ zahučí. Pak se rozběhne za holčičkami. Zvedne klacík a začne jím mávat jako bičem, protože teď jsou to její koně, a tak ji musí poslouchat, i když jen mrkne!

„Zvedejte nohy!“ křičí. „Výš!“

Holčičky zvedají nohy co nejvýš. Karin se dokonce kopne kolenem do obličeje a začne brečet.

Hedvika se tomu ale jen směje. „Jsi ten nejnešikovnější kůň, jakého jsem kdy měla,“ prohlásí. „Klus! Mimochod!“

Poněkud zvláštní kůň Nilsson, FridaStojí tam takhle o každé přestávce a prohání koně, holčičky musí zvedat kopyta čím dál výš. Když je den u konce, mají kalhoty celé zaprášené. A Hedvika je pořád obchází s bičíkem v ruce. Už je celá ochraptělá ze samého křiku a hlava jí třeští, má ji plnou samých výmyslů.

Když školní autobus vjede na štěrkovou cestu k Ängatorpu, děti natahují krky. „Kde bydlí Maximilián?“ vyptávají se.

Hedvika rychle ukáže na pěšinku vedoucí do lesa. Je to cesta k pískovně. „Tamhle,“ řekne. „Většinou bývá uvnitř.“

Když Hedvika vystupuje, Ellen na ni zamává. „Tak ahoj zítra,“ volá. „Nezapomeň, že k vám někdy mám jít na návštěvu!“

Hedvika těžkými kroky prochází zahradou. Na kompostu stojí Maximilián, vypadá jako olezlý král s nohama do X. Ze silnice na něj není vidět, a to je dobře. Hedvika dlouze vzdychne. Za dobu, co byla ve škole, začala mít svého Maximiliána docela ráda. Ale na tohohle vzteklouna se nemůže ani podívat.

Před ní se objeví tatínek, v ruce nese kbelík s ovšem. Oči mu jiskří. „Tak jaké to bylo?“ ptá se. „Pověděla jsi jim to?“

Hedvika přikývne. „Hm.“

„A záviděli ti?“

„Hrozně moc. Mohli se z toho pominout.“

Tatínek se spokojeně usměje. „Víš co?“ řekne pak. „Myslím, že jednoho dne na něm budeš moct jezdit.“

*****

Mohlo by se vám také líbit: Ve škole se dějou věci - první díl série o Hedvice ; Ella ve škole 


Tip sedmý, napínavý a strašidelný

Strašidelná cesta Tolonen, TuutikkiSTRAŠIDELNÁ CESTA je volným pokračováním předloňského hitu Strašidelná chůva finské spisovatelky Tuutikki Tolonen. V prvním díle jsme poznali tři sourozence Hillu, Maikki a jejich bratra Kaapa, které jednoho dne přišel místo rodičů pohlídat bubák Grah – strašidelná chůva. Ukázalo se, že bubáci v péči o děti nahradili všechny rodiče v okolí a že to není tak úplně z jejich hlavy, že by se raději vrátili zpátky do svého světa. A právě do něj se v druhém díle vydává nejmladší Makki, ale stejně jako bubáčí chůvy, ani ona nemá návrat domů jistý. Bude muset překonat nástrahy podzemní říše, která zpátky do světa lidí jen tak nikoho nepustí.

Příběh plný fantazie, napětí, překvapivých zvratů i nečekaných rozuzlení je vhodný pro děti od 8 let a kromě zábavy jim poskytne i důkaz o užitečnosti sourozenecké sounáležitosti a spolupráce.

Ukázka:

Župan se k ní naklonil: „Moje milá, já jsem věděl, že doteď si beze mě hravě poradíš. Ale situace se změnila.“

„Proč?“ zeptala se Maikki. „Čeká nás něco zlého?“

„Možná ano, možná ne. Ale každopádně teď budeš potřebovat moji pomoc.“

Maikki se zamračila: „Vážně je to v tomhle patře nebezpečné? Strážce se hrozně bál.“

Župan naklonil kapuci. „Hm,“ zamyslel se, „v tomhle podlaží se vám půjde rychleji, o tom není sporu. Ale zároveň to budete mít těžší. V tomhle podlaží nejste sami. Jsou tady i jiní.“

„A kdo?“ vyhrkla Maikki.

Župan s nadhledem mávl prázdnými čistými rukávy: „To není důležité. Důležité je něco jiného. K nikomu nesmíš jen tak vtrhnout. V žádném případě neběhej! Tímto podlažím projdete rychleji, když budete pomalí. A dříve nebo později objevíte bránu, kterou se dostanete ven.“

„To zní dost zvláštně. Jak to myslíš? To mám jako pomalu chodit? Nebo pomalu mluvit?“

Župan se pobaveně zasmál: „Dělej si, co chceš. Ale hlavně nezapomeň, co ti radím.“

Strašidelná chůva Tuutikki, TolonenMaikki přikývla. Přesně takhle župan radívá. Různá varování a doporučení, všelijaké nápovědy a pokyny, to je jeho. Teď sebou ale najednou škubl a rychle se ohlédl.

„Někdo jde?“ polekaně špitla Maikki.

Župan se k ní znovu naklonil a překvapeně oznámil: „Kdo by to byl řekl! Tvůj zelený přítel opravdu rychle uschnul. Asi jsem podcenil materiál jeho obleku. Ale na tom už nesejde. Teď dávej dobrý pozor. Budeš mít nečekanou návštěvu. Brzy. Bude to takový tvůj pomocník, i když asi nechtě. Nevyzná se tu. Je zbrklý. Může někde uváznout nebo se ztratit. A neumí zrovna používat hlavu.“

„Někde uváznout?“ zopakovala Maikki. „Jak ho poznám?“

„O to se nestrachuj.“

„Proč?“

Župan napřímil kapuci, jako by se zaposlouchal. „Tvůj zelený přítel už je skoro tady,“ rychle zašeptal. „Dám ti radu: Tvůj host přijde tmavou bránou a ponese si vlastní světlo. Najdi tu bránu i svého hosta dřív, než to udělá někdo jiný. A…“

*****

Mohlo by se vám také líbit: Strašidelná chůva - první díl ; Rodrigo raubíř a neohrožený Špunt 

Tip osmý, záhadný

Kdo ukradl zelí? Reschová, StanislavaJeště jedna detektivka, tentokrát pro začínající čtenáře. Pro zajíce Čiperku je jeho záhon zelí velkou vášní a radostí. Nevynechá příležitost, aby se jím nepochlubil sousedům, a nemůže se dočkat, až nastane okamžik sklizně. Jenže jednoho rána najde svůj záhon dočista prázdný a všechno zelí je pryč. Zůstala jen otázka KDO UKRADL ZELÍ? Na místě činu zůstaly sice po zloději stopy, ale jelikož se promíchaly se stopami sousedů, kteří chodili s Čiperkou jeho zelí obdivovat, určit pachatele nebude snadné. Malí čtenáři si společně s Čiperkou a jeho synovcem Trumbelínem budou tříbit logické uvažování nejen při posuzování výpovědí a ověřování alibi jednotlivých podezřelých, ale jejich pozornost a znalosti prověří i hádanky a úkoly na konci každé kapitoly. Postupně tak budou odhalovat, co se v noci v okolí Čiperkova zelného políčka dělo a kdo by tím drzým zlodějem zelí mohl být. Ale dál už nic prozrazovat nebudeme, je to přece detektivka! Knihu pro děti od 4 let napsala Stanislava Reschová a krásnými živými ilustracemi ji ozdobila Vendula Hegerová.

Ukázka:

„Slyšíš, někdo nám ukradl zelí, moje zelí! Zelíčko je pryč!“

Trumbelín rázem procitnul.

„Uf, jsem já ale trumbelín, zdál se mi jen strašný sen, žádná Hlávka, žádné Zelí,“ pomyslel si nahlas.

„No právě, žádná hlávka, žádné zelí, někdo nás okradl,“ bědoval Čiperka.

Kdo ukradl zelí? Reschová, StanislavaTrumbelín pelášil za strýčkem do zahrady. Jaká smutná podívaná na prázdné políčko! Ještě včera se záhony pyšnily vyrovnanými řádky velkých hlávek. Čiperka zoufale prohrabával hlínu, snad se zelí samo v noci ukrylo pod zem?

Trumbelín ho ale velitelským gestem zastavil: „Stát, strýčku, už ani skok. Nesmíme porušit stopy zanechané zlodějem. Tahle věc se musí řádně vyšetřit. Nejdřív prohlédnu místo činu. Pak vyslechnu svědky. Určím podezřelé. A až se někdo přizná, vrátí nám zelí zpět. Vždyť je to tak prosté, milý strýče.“

Čiperka nadšeně souhlasil: „A já ti budu pomáhat.“

Pátrání může začít.

*****

Mohlo by se vám také líbit: Tři ovečky na arše Pravdivý příběh o prasátku

Tip devátý, přírodovědný

 Čim, Čára a zahrada  Dungelová, RadanaČim a Čára jsou dva malí vrabčí sourozenci. Děti Anička a Honzík jsou také dva sourozenci a všichni čtyři se sejdou na jedné zahradě jednoho domu. Dětským čtenářům se prostřednictvím příběhů z knížky Radany Dungelové ČIM, ČÁRA A ZAHRADA podaří nahlédnout do životů a hnízd vrabčáků a dalších opeřenců jedné zahrady. Poznají jejich starosti, ale i radosti a zjistí, že to, co nám lidem připadá všední a bezpečné, může být pro ptáky osudné. Dědeček ukazuje vnoučatům, jak zahradu přizpůsobit ptáčkům, jak zajistit, aby měli malí zpěváčci dost potravy a bezpečné úkryty, jaké plody jim chutnají a jaké keře a stromy je schovají třeba před kočkou. Vrabčí mamka a taťka pro změnu učí svá mláďata Čima a Čáru létat, schovat se do bezpečí, vyprávějí jim o lidech, o ptačí migraci nebo o sousedech z okolních hnízd a připravují je na život venku. Varují je před zrádnými velkými skly oken, do kterých mohou narazit. Kniha Čim, Čára a zahrada děti nenásilnou formou vzdělává, naučí je vnímat přírodu a prostřednictvím krásných ilustrací Jana Dungela je seznámí s ptáky z našich zahrad.

Ukázka:

„To ale bylo v noci horko, ani spát se nedalo,“ lamentuje tatínek, když se za svítání protahuje, aby vyrazil za potravou.

„Vždyť je léto, vrabčáku, kdy jindy by mělo být teplo?“ smířlivě cvrliká maminka vrabčice. „A pan Dědahonza nám včera dolil dole do jezírka vodu. Však jsem si říkala, že bych dnes vzala i děti, aby se trochu osvěžily. Co myslíš, už jsou dost velké? Ach jo, asi už ano. Samotné je ale ještě nepustím,“ odpovídá si na otázku sama a jde vyhnat malé vrabčáky z postele.

„Tak děti, dnes je velký den, rozhodli jsme se tady s tatínkem…“ Tatínek rozpačitě potřásá hlavou, vždyť to rozhodla maminka sama, ne? „… že vás dnes vezmeme poprvé ven, když je takové horko. Půjdeme se vykoupat. Takže honem na snídani a pak už pořádně protahovat a cvičit křidélka, budete je dnes potřebovat!“

„Hurá!“ ozývá se z obou zobáčků najednou a ptáčat je hned všude plno. Čim se trochu předvádí, mává křidélky i při snídani, aby všichni viděli, že tedy on má na první let síly dost. Čára je trochu zaražená a neví, jestli se má těšit, a přitom to byla právě ona, která včera při tom zmatku okolo cizokrajné návštěvy na chvilku ztratila u vchodu do budky rovnováhu a mohutným zamáváním křídel se na chvilku vznesla a zase vrátila, jakoby nic. Však maminka si toho dobře všimla a hned jí bylo jasné, že mladé už dlouho uvnitř hnízda držet nemůže. Jenže radostná nálada jim nevydržela dlouho.

„Tak se zase uklidníme, protože v jezírku voda není,“ vrátil se tatínek zvenku se špatnou zprávou.

„Jak to? Včera večer tam určitě byla,“ diví se maminka a děti začínají natahovat. To bude zase den!

„Posledních několik dní se vždycky hned po ránu přilétají vykoupat hrdličky. No a znáš je, nejenom že si tam vlezou obě najednou, ale ještě strašně cákají, jak jsou velké. To určitě vodu z jezírka vycákaly ony.“

 Čim, Čára a zahrada  Dungelová, RadanaTatínek rozšafně pokyvuje hlavou. „Už se tam dělá na javoru fronta, sýkorkám je také horko, to teda nevím, jak to dnešní vedro přežijeme. Tak já zas poletím.“

„A to zas ne, táto, když jsme dětem slíbili, že poletí, tak poletí. A napoprvé bych ráda, abys u toho byl.

Obletíme to pěkně dokola, první zastávka na šípkové růži u branky,“ maminka protahuje křídla. Už se těší, že se zase volně proletí, dlouhé dny v hnízdě s dětmi, které už se začínají nudit, jí někdy dávají zabrat. Vrabčákovi jako by to došlo, postaví se na kraj hnízda a náležitě mláďata poučuje: „Hlavně se vždycky nejdřív pořádně rozhlédněte, ať do někoho nevrazíte. A taky si omrkněte, kam vlastně letíte. Tady to bude jednoduché, pěkně se postavit na kraj, podívám se směrem k šípku, trošku přikrčit, a pak už se odrazíš, zamáváš rychle křídly a hurá všichni za mnou!“ Tatínek ladným obloukem odletěl a za ním už si dodává odvahu Čim. Tváří se jakoby nic, ale srdíčko mu tluče vzrušením.

Maminka ho zezadu klidně pobídne. „Přikrčit, odrazit a leť. Teď!“

A Čim letí, úplně jakoby nic, možná ten oblouk není tak plynulý, ale letí krásně až k brance se šípkovou růží, tam ještě udělá oblouček, aby se vyhnul trní, a usadí se hned vedle tatínka. Čára je z toho celá pryč, strachem se jí pletou křidélka a obdivně se dívá za bráškou.

„Jak to, že mu to tak jde, když to ještě nikdy nezkoušel? A co když já spadnu? Je to tak vysoko, mami,“ hledá podporu u maminky, která se na ni povzbudivě usmívá.

„Létání se nemusí žádný pták učit, máme je vrozené. Chvilku trvá, než se naučíš všechny kličky a oblouky, ale létat už umíš, ničeho se neboj. Určitě nespadneš, jen se dívej na cestu. Tak šup, letím hned za tebou. Nádech, výdech a leť!“

A už se třepetají křidélka a vrabčí holčička usedá mezi tatínka a brášku do růžových květů.

„To nic nebylo,“ sděluje hned první dojmy. Oba sourozenci zkoušejí první kličky mezi větvemi dolů a zase nahoru a znovu a znovu, nakonec usednou dole u branky do trávy.

„Vůbec nejsem unavený, mohl bych lítat pořád,“ šťastně štěbetá Čim.

Čára horlivě přikyvuje: „Já také ne, je to lehké, a moc příjemné, viď?“

*****

Mohlo by se vám také líbit: Příběhy z amazonského pralesa ; Karolínka a její ZOO 


Tip desátý, encyklopedický

 Svět plný svátků  Římánková, JitkaAutorka a ilustrátorka Jitka Římánková vás zavede doslova do všech koutů naší planety. Zasvěceným průvodcem vám bude Tomáš Svátek, cestovatel a kreslíř, který miluje svátky a oslavy natolik, že se rozhodl projít celý svět a zjistit kdo, kde, co a jak slaví. Jeho cestovatelský deník, zápisky a hlavně obrázky z cest tvoří SVĚT PLNÝ SVÁTKŮ - netradiční a unikátní encyklopedii všemožných svátků, oslav a festivalů.

V úvodu knihy se čtenáři dozví něco málo o svátcích obecně. Kde se svátky vlastně vzaly, proč lidé vůbec oslavují a jak třeba souvisí některé konkrétní svátky s různými světovými náboženstvími. Pak už se Tomáš vydává na cesty a následují stránky věnované vždy konkrétnímu svátku či festivalu, bohatě a krásně ilustrované a překypující zajímavými fakty.

 Svět plný svátků  Římánková, JitkaUkázka: Proleťte se světem plným svátků ve videu!

Mohlo by se vám také líbit: 12 půltónů ;  Jak to chodí v lidské hlavě


Portál byl založen v roce 1990 s cílem pomáhat při výchově dětí a mládeže. Od začátku se proto zaměřil především na publikace z oborů pedagogika, psychologie a sociální práce, a to na odborné i populární úrovni. Později přibyly knihy pro rodiče i děti jak z oblasti beletrie, tak rozvíjející tvořivost. Nedílnou součástí knižní produkce jsou rozhovory, spirituální tituly, beletrie a non-fiction.  

Přidejte se do newsletteru