Nutit, nebo nenutit? Dojídat, či nedojídat?

Myslela jsem (zřejmě naivně), že tyto praktiky jsou už dávno „v propadlišti dějin“. Mým čtyřem vnoučatům ve školce i ve škole většinou chutná, i když někdy také řeknou, že něco nedojedla, takže mají trochu hlad, což rychle napravíme.

Proto jsem byla velmi překvapena, když mi letos na jaře vyprávěla moje nejbližší přítelkyně, co se děje její vnučce v mateřince jednoho malého moravského městečka. Holčička neměla zpočátku ve školce problémy, chodila tam ráda. Ale zhruba v pěti letech přišlo totéž, co se kdysi „stalo“ mojí dcerce – z nějakého důvodu nemohla/nechtěla jíst maso. 

Problémy se stupňovaly

Její maminka poprosila ve školce, aby její snad dočasnou nechuť k masu učitelky respektovaly a nenutily jí ho. Učitelky maminku ujistily, že malou předškolačku nenutí a nutit nebudou. Maminka byla s tímto sdělením a vstřícným přístupem spokojena. Jenže problémy pokračovaly. Dívenka nejdřív každé ráno plakala, že do školky nechce, protože bude muset sníst oběd. Maminka i táta ji ujišťovali, že maso jí nikdo nutit nebude a trochu brambor, těstovin nebo rýže přece sní. Ale holčička plakala a plakala. Postupně začalo dítě, které nikdy nemělo problémy s usínáním a se spánkem, špatně usínat, v noci se budilo a s pláčem lezlo k rodičům do postele. Rodiče se opět zeptali ve školce, co se tam děje, že dítě pláče už i v noci, že nechce ve školce jíst, a učitelky je opět ujistily, že holčičku k ničemu nenutí.

Maminka se nakonec vypravila s dcerkou k dětské psycholožce, protože se domnívala, že problém je v dítěti. Psycholožka však brzy rozkryla jeho podstatu, maminku ujistila, že holčička je zatím v pořádku, ale pokud rodiče hodně rychle nezjednají ve školce nápravu, může se stát, že bude mít dítě dlouhodobé nebo i celoživotní problémy s poruchami příjmu potravy.

Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody

Rodiče konečně iniciovali schůzku s učitelkami a ředitelkou školky a dozvěděli se překvapivá fakta. Učitelky sice jejich dceru do jídla „nenutily“ (tj. neříkaly přímo: „Papej, ještě aspoň kousek, ještě jednu lžíci…“), ale nechaly ji nad talířem se zbytky studeného jídla sedět i v době, kdy ostatní děti už ležely v postýlkách a poslouchaly pohádku před poledním odpočinkem nebo si po svačině hrály u stolečků. (Zajímalo by mě, jak by se cítily dotyčné učitelky, ženy kolem padesátky, kdyby samy musely sedět nad studeným jídlem a nesměly by vstát, dokud nebude snězené…)

Šokovaní rodiče si „vymohli“, že když bude maso třeba v rizotu nebo v těstovinách (argumenty učitelek: „Přece jí nebudeme z rizota maso vybírat!“), udělají kuchařky nějakou drobnou úpravu a do jedné porce rýže dají jen zeleninu bez masa. Výsledkem ale bylo, že holčička sice nedostala rizoto s masem, ale učitelky jí daly na talíř krajíc suchého chleba a opět nad ním musela sedět, dokud chleba nesežvýkala. Stejně tak dostávala suchý chléb, když byla k svačině nějaká masová pomazánka. (Byl by problém chléb jí namazat máslem nebo tvarohem, který byl základem masové pomazánky? Nemůžu než vzpomenout starého přísloví: „Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody…“)