Neučme děti bezmoci

Psycholog Seligman tento pojem vytvořil ještě jako student během sledování pokusů na psech, které by dnes jistě proběhnout nemohly. Sledované zvíře dostávalo elektrické impulzy, kterým nemohlo nijak zabránit. Ať dělalo, co dělalo, impulzy se opakovaly, takže se nakonec uchýlilo k apatii a nezkoušelo nic. Seligman pak spojil naučenou bezmocnost s poznatky o dvou lidských typech: jeden se řídí tím, co mu říká vnější prostředí, a druhý své chování řídí vnitřními, osobnostními vlivy. K tomu, aby se u člověka vytvořila naučená bezmocnost, pak můžeme značnou měrou přispět už v jeho dětství.

Tohle nezvládneš

„Tohle nezvládneš.“ „Na to nestačíš.“ „Ty jsi ale nemehlo.“ Tyhle věty slýchal Michálek už od dětství. Přehnaně ochranářský přístup jeho rodičů plynul z toho, že sami byli velmi opatrní a chtěli hošíka uchránit zklamání, nebo snad dokonce i úrazu. Cokoliv chtěl chlapec vyzkoušet, byly kolem toho podobné řeči, a on se pak nakonec začal bát i sám. První jízda na koloběžce byla provázena úzkostnými výroky, které nakonec vedly k tomu, že se radost z nového a neznámého proměnila v obavy. A pak se dokonce předpověď naplnila, protože najel na kamínek, ztratil rovnováhu a upadl. Obyčejné odřené koleno se stalo tragédií a o tom, že by posléze chlapec vyzkoušel třeba jízdní kolo, nebylo ani řeči.

Podobné příběhy ale známe i z prostředí mateřských a základních škol, zúzkostňování není jen doménou rodičů. Pokud máme ve třídě dítě, které například není tolik obratné jako jeho spolužáci, můžeme jej postupně v dobré víře natolik zrazovat od klasických dětských experimentů, že se nakonec naučí, že bezpečnější je sedět v koutě nebo vzadu a o nic se nepokoušet.

Dlužno poznamenat, že nic z toho dospělí nedělají naschvál. Vede je k tomu možná jejich vlastní naučená bezmocnost, případně shoda nepříznivých událostí, kdy se jim nebo někomu z jejich okolí stalo něco nepříjemného. A protože mají zájem na tom, aby se dítěti vedlo co nejlépe, a chtěli by ho ochránit nepříjemností, zvolí nevědomky tuhle strategii.

Ty to dokážeš!

Jaké strategie vedou k tomu, že se nakonec naučíme optimismu a budeme se cítit šťastní, což jsou další koncepty psychologa Martina Seligmana? Úplně jednoduchou možností je povzbuzování a podpora. Můžeme vyjít z poznatků o zóně nejbližšího vývoje, které formuloval psycholog Lev Semjonovič Vygotskij. Říkal, že „to, co dnes dítě vykonává s pomocí dospělého, bude v blízké budoucnosti provádět samostatně. Zóna nejbližšího vývoje pomáhá tedy vytvářet prognózu o dynamickém vývoji dítěte“. Pokud bychom stavěli jen na tom, co již dítě dokázalo, nepodporovali bychom to, co je ve vývoji zásadní, tedy postup vpřed.