Všechny kultury věří na posmrtný život

Museli jsme svůj rozhovor o několik dní odložit, protože vám vykradli dům. Jak by se taková věc řešila v Egyptě? Co by se stalo tomu zloději? 

Tam si to velmi často řeší komunita sama. Třeba když si jeden z mých kolegů někde odložil mobil a ten zmizel, tak jsme jen sdělili, že by z toho mohly být velké problémy, a telefon se vrátil... Ona taková komunitní etika a dohled fungují mnohem více než zákony. A moje zkušenost s oficiálními orgány u nás je taková, že ti lidi pláčou, že mají tak svázané ruce, že v podstatě nemůžou vyšetřovat tak, jak by bylo potřeba. Všichni mají jenom práva, nikdo nemá povinnosti... 

A jak by se to řešilo ve starém Egyptě? 

Ve starém Egyptě byly za různé přestupky a provinění vůči etice těžké fyzické tresty, fyzická práce (třeba v kamenolomu), zohavení, například uřezávání uší nebo nosu, a i trest smrti. Ten naštěstí nemáme, protože příklady zemí, kde existuje a dochází tam k přehmatům, je varující. Ale myslím si, že hrozba zásadními tresty je v podstatě dobrá. Ale nejlepší je samozřejmě vzdělaná společnost, která si sama uvědomuje, že je spousta věcí, které ani nemusí být formulovány, ale přesto se je sluší dodržovat. Nějaké takové, chceme-li, křesťanské desatero. I v oblasti právní teorie se mluví o tzv. implicitním právu, které formuloval Lon Fuller, profesor práva na Yaleově univerzitě. Jedno z pravidel, které formuloval, je i zákaz principu retroaktivity. Tedy že nelze postihnout činy, které ve své době byly legální. To je dobré si uvědomit, když se někdy pokoušíme aplikovat naše standardy na minulost. 

Co se může s naším světem stát? Především díky pandemii? Máme tu nějaké poučení z minulosti? 

Jedna věc je jistá – tahle pandemie naši civilizaci nezničí. Byly tu mnohem horší pandemie, ať už šlo o španělskou chřipku, nebo různé vlny moru. Druhá věc je, že konflikty se vyhrávají srdcem i hlavou. Krásným příkladem toho je Winston Churchill. Britové neměli na začátku války skoro nic, ale měli to srdce. A když se k tomu postupně přidala i hlava (třeba nové technologie), tak nakonec vyhráli. Třetí aspekt je hodnověrnost. A tu když vláda, ti lídři, nemají, tak se bojuje mnohem hůře. Když si vezmu například jarní opatření u nás, kdy se „vypnula“ ekonomika a zavřely školy, tak jsme to zvládli a objevila se hesla jako Best in Covid. Teď jsme v polovině října a jsme zase Best in Covid, jen z opačného konce. Protože jsme úplně ignorovali signály, které během léta přicházely. Upozorňoval na to bývalý ministr zdravotnictví, upozorňoval na to epidemiolog Maďar, pak to zrecyklovaly různé kruhy vědců, lékařů a dalších, kteří vydávají znovu a znovu prohlášení k lidem. Neříkají přitom nic nového, to se všechno ví od jara. Ale mezi lidmi klesá důvěra ve vládu, a to je alarmující věc. Protože jenom hodnověrná vláda je schopna takovou krizi zvládnout. Podívejme se na Německo... Jejich úspěch spočívá v důvěře, technologiích, testování a disciplinované občanské společnosti dodržující pravidla. Němci mají velké štěstí, že mají Institut Roberta Kocha. Narůstající nervozita ve společnosti není podle mě ani tak výsledkem dezinformací, jako pocitu nejistoty, neustálého vyhrožování něčím místo inspirace a podpory a neustálých změn. My jsme selhali do té míry, že kdysi Best in covid žádáme dnes Evropu o pomoc a jako jediní v civilizované Evropě zavíráme všechny stupně škol. Někdy mám pocit, že se dívám na horor. 

Měli zkušenosti s epidemiemi i ve starém Egyptě? 

Na to se lidé často ptají, bohužel v tomto ohledu jsme prakticky bez dat. Prostě nevíme. Asi tam byly, protože epidemie souvisí s tím, že se člověk usadil a domestikoval zvířata. Předtím (asi) nebyly. Navíc lidé byli v předzemědělském období více v pohybu a v malých tlupách, takže šance na šíření nějaké epidemie byla prakticky nulová. Takže v Egyptě nějaká ponaučení nenalezneme. Ta najdeme v dějinách člověka až později. 

Čtěte dále: Světlo jako lék, Jak se cítí český doktor? Stresovaný a vyhořelý, Sex? Děkuji, nemám zájem., Duševní pohoda bez prášků

Kdy? 

Třeba v literatuře – například v Dekameronu od Boccaccia. Ale snad ještě lépe u Daniela Defoea v Kronice morového roku. Defoe popisuje, jak se s morem srovnali Londýňané, kteří to na tehdejší poměry celkem „dali“. Ztráty tam činily asi desetinu populace a pandemie trvala rok. Píše tam o dvou věcech, o kterých bychom měli uvažovat i my – kromě takových základních věcí jako třeba sociální odstup. První byla, že ceny nejdůležitějších komodit byly stále stejné. A druhá, že sice šlo o mor, ale představitelé města se neustále objevovali mezi lidmi, aby jim dodali důvěru a pozdvihli morálku. To je docela inspirace pro dnešek. 

Vy jste nyní přišel o výstavu Sluneční králové. Jak dlouho trvá připravit takovou výstavu? 

Pět let... 

Čekal jsem, že dlouho, ale ne že tak dlouho... 

Dva tři roky jsme jenom v Egyptě usilovali o to, abychom dostali na seznam věci, které jsme chtěli. A to se podařilo. Díky tomu výstava obsahuje opravdové skvosty světového dědictví. To je asi třetina věcí. Třetina exponátů pochází z německých muzeí a třetina z fondů Národního muzea – z větší části z doby, kdy ještě fungovalo takzvané dělení nálezů, takže jsme si mohli část artefaktů přivézt. To trvalo do 80. let, od té doby už všechny nálezy patří egyptskému státu. Ale věřím, že výstava má ještě něco před sebou. Dokud běžela, tak byla návštěvnost obrovská, tisíce lidí denně.