Máš na míň aneb co nás jedna rozinka může naučit o životě a štěstí

„Uvědomil jsem si, že tři rozinky úplně stačí, jsou tak výživné, tak sladké, přitom jindy je mohu jíst po hrstech. Připomnělo mi to, že když jím všímavě, sním toho méně,“ říká jeden z účastníků, když se ptám na jejich zkušenosti z krátkého cvičení, během něhož jsme všemi smysly – zrakem, dotekem, čichem, sluchem a chutí – chvíli postupně zkoumali tři rozinky. „Těžko budete jíst pomalu a pozorně něco, co vám nechutná a co není zdravé,“ líčí svoji zkušenost jedna z účastnic a další rychle doplňuje: „Když jsem bdělá, více si vybírám jídlo, co budu jíst… A z toho, že se rozhoduji, co se stane součástí mě a mého těla, mám lepší pocit a vede mě to ke spokojenějšímu bytí.“

Mohlo by se zdát, že jsme na kurzu zdravého stravování nebo hubnutí, pozorné, někdy dokonce hravé prozkoumávání rozinky je cvičení, kterým často začínám kurzy meditace a plného uvědomování. Dá se na něm ilustrovat řada věcí: že zájem a zvídavost nás udržují v přítomnosti, že pozornost zaměřená více ke smyslům a k tělu nám pomáhá méně se ztrácet v myšlenkách, nebo že stačí jen trochu pozornosti, aby se věci, které nám obvykle připadají samozřejmé, staly zdrojem údivu, radosti a naplnění. Rozinka, a přitom taková blbost.

Dnes, když poslouchám zkušenosti účastníků, mi však zajímavé přijde něco jiného. Jistě, bdělost a pozornost jsou dobrou cestou k tomu, jíst lépe. Ale nejen k tomu. Zkušenost s rozinkou bychom mohli rozšířit na celý život. Ta prostá skutečnost, že věnuji plnou pozornost tomu, co se děje právě teď, tomu, co vnímám nebo co cítím, je stejně tak i cestou k lepšímu životu. K životu, v němž se častěji budete rozhodovat pro to, co je prospěšné pro nás a co je prospěšné pro druhé. Žít tak, aby náš život byl více v souladu s našimi hodnotami a potřebami.

Co dělat, když nám starosti přerůstají přes hlavu a máme dojem, že nejsme pány svého života? Stojí za to zkusit jednoduchá cvičení, která představují různé cesty, jak snížit stres a úzkost či bojovat s depresí.

V tomto jednoduchém aktu uvědomování si přítomného okamžiku spočívá zárodek etiky, odpovědnosti, a dokonce i soucitu a propojení se světem a druhými. Věnujeme-li něčemu hlubší pozornost, vzniká vztah, a jsme-li ve vztahu, vede nás to k péči o to, co utváří. To dobře vyjádřil vietnamský zenový mistr a aktivista Thich Nhat Hanh.

Jádrem jeho učení je pět tréninků plného uvědomování. První z nich začíná větou: „S vědomím utrpení, které je působeno ničením života, zavazuji se rozvíjet soucítění a učit se způsobům, jak chránit životy lidí, zvířat, rostlin…“ Thich Nhat Hanh tu nemluví o přikázáních, pravidlech ani o zásadách. Orientační body dobrého života v jeho učení vyrůstají z uvědomování: jsme-li bdělí, plně vnímaví, je nám zřejmé, co není dobré. A to nás může vést k tomu, slovy Thich Nhat Hanha, „učit se způsobům, jak zmírňovat utrpení v našem životě, v životě naší rodiny, společnosti a planety.“ A je to trénink, je to něco, co se znovu a znovu učíme, zkoušíme a hledáme, jsme na cestě. Ve své knize O lásce píše: „Jakým způsobem nejlépe praktikovat pět tréninků plného vědomí? Nevím. […] Mnohé z problémů dneška v Buddhově době neexistovaly. Musíme proto společně nahlížet do hloubi, abychom dospěli k vhledům, které pomohou nám a našim dětem nacházet lepší způsoby, jak žít prospěšný, šťastný a zdravý život.“

A pak je tu ještě jedna věc. Věnujeme-li plnou pozornost, stačí nám méně. Méně rozinek, méně podnětů, méně vzruchů… Díky plnému uvědomování se život stává plnějším, barevnějším a pestřejším. Poslední dobou se v rozhovorech s přáteli stále častěji vracíme k tématu, že „je toho všeho moc“. Moc pracujeme. Moc se toho snažíme stihnout. Valí se na nás moc podnětů, impulzů, informací ze všech stran. Někdy rozhovor plynule pokračuje kritikou konzumní společnosti a tržního kapitalismu, kdy je třeba neustále něco produkovat, aby svět mohl zůstat takový, jaký je. Svoji hodnotu a úspěch pak odvozujeme od toho, jak jsme výkonní atd. A to všechno jistě do určité míry platí, ale někde za tím zůstává naše nenasytná touha po „víc a víc“, s níž je těžké pracovat, i kdybychom mohli pracovat méně a mohli si dovolit být méně výkonní. O touze jako zdroji utrpení mluvil už Buddha. Cesta ke štěstí vede spíš přes skromnost. K tomu, abychom se mohli spokojit s méně, pomáhá, když budeme více bdělí a přítomní, ve spojení se životem právě teď. S tímto nádechem. Se čtením této věty. S touto kávou… Ne náhodou zavedl Thich Nhat Hanh do denního rozvrhu ve svých meditačních centrech pravidelný „líný den“, den, který člověk nechá jen tak plynout. Bez plánů. Bez úsilí. Bez snahy něco z toho získat. Líný den je také trénink, kdy se zastavujeme, jdeme proti proudu a vracíme se k sobě a k životu, jenž máme neustále kolem sebe, jen ho uvidět.

Šimon Grimmich

Autor je básník a učitel meditace.