To, co nám dává smysl, může být různé. Proto je naším údělem smysl osobně hledat, nalézat, ztrácet a znova hledat. A kromě individuálního zakotvení je dobré uvědomovat si, že jsme součástí širších souvislostí a vztahů.

Pamatujete si, kdy jste si poprvé položili otázku po smyslu života? Zdá se, že podobná existenciální témata k nám přicházejí až ve věku dospívání či dospělosti, ačkoli otázkou proč zahrnujeme své okolí už jako malé děti. I ta je však svým způsobem dotazováním po smyslu, který by vysvětloval, proč se něco děje, proč je něco tak, a ne jinak. Jde spíše o smysl jako důvod či příčinu nějakého jevu. A to nám v tu chvíli většinou stačí. 


Plnost přítomného okamžiku

Jako děti se na život jako takový obvykle neptáme. Nemáme totiž ani vědomí nějakého života jako celku. Takový pohled se utváří teprve postupně – se schopností odstupu –, spolu s obrazem sebe sama a uvažováním o širších souvislostech. Jako děti tímto celkem zkrátka jsme. Jsme propojeni s tím, co nás obklopuje. A možná že po zbytek života toužíme znova zakusit tento stav plnosti přítomného bytí teď a tady, kdy neusilujeme o nic víc. Smíme být jen tak, jak jsme, a cítit, že je to dobře. Můžeme se nechat oslovovat světem kolem, vnímat ho s důvěrou a bez otázek, co dál, jak se rozhodnout nebo jak život naplnit, na které těžko nalézáme uspokojivou odpověď. 


Člověk jako duchovní bytost

Odkud se v nás otázka po smyslu bere? A má vůbec smysl si ji klást? Je tu možná nezvaně, a tím jaksi nutně. Jako bychom si ji snad nekladli ani my. Prostě k nám přichází. Je pro nás zprávou i výzvou. A v tom spočívá její význam pro náš život jako jednotlivců i společnosti. K něčemu nás vybízí, něco nám o nás říká a nutí nás se smysluplností bytí zabývat. Člověk je totiž kromě jiného bytost duchovní – ve světě se orientuje významově. Je schopen významy nejen vnímat a prožívat, ale i odhalovat, vyslovovat a dotvářet. To patří k základním existenciálním možnostem lidství, které v průběhu života buď rozvíjíme, nebo necháváme být. Důležitým bodem by zde měla být odpovědnost zohledňující kromě nás samých i druhé a celek, který naše jednotlivé životy přesahuje a dává nám možnost smysluplně být. 


Význam smrtelnosti

Čím méně smyslu v životě zakoušíme, tím více na nás tato otázka doléhá. Ptáme se nejen po smyslu našeho konkrétního života, ale života obecně. Toužíme, aby měla smysl naše individuální existence, a zároveň chceme, aby zde byl i jakýsi obecný smysl v podobě hodnot, k nimž se můžeme vztáhnout a jež nám vytyčí nějaký základní společný směr. Vztahujeme se tak přirozeně i k tomu, co naši jednotlivou existenci přesahuje. Sdílením se pak tento smysl nejen udržuje, ale i naplňuje a my se v něm uskutečňujeme. Kdyby tomu tak nebylo, pravděpodobně by tu nebyla ani otázka po smyslu. Ta bezpochyby souvisí i s faktem, že naše existence zde na světě je konečná. O své smrtelnosti víme, i když o ní nemluvíme. Ačkoli bychom tak své snažení mohli vnímat jako marné, někteří myslitelé vyzdvihují význam naší konečnosti jako nezbytný moment, který naopak dává životu smysl. A to tím, že mu určuje časový horizont a vztahuje nás k tomu, co navzdory nám trvá. Bez vědomí času a jeho plynutí, kterému jsme podřízeni, bychom o naplnění života patrně ani neusilovali.  

Placená zóna

Tereza Králíčková

Autorka je daseinsanalytická psychoterapeutka. Vystudovala Pražskou vysokou školu psychosociálních studií a absolvovala doktorské studium v oboru filozofie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Zabývá se významem řeči v lidském životě, zejména v péči o duševní zdraví. Pracuje jako individuální a skupinová terapeutka v soukromé praxi.