Být jako kámen, ale bez tíhy

Když jsem se před lety vydal na svůj první desetidenní meditační retreat, našel jsem tam něco vzácného, co jsem dříve znal, ale co se z mého života pod tlakem různých úkolů, odpovědnosti a zaneprázdněnosti poněkud vytratilo. Díky uvolněnější a prostornější mysli jsem zase mohl žasnout nad krásou všedních okamžiků, nad kapkami deště, nad pruhy světla na stěnách meditační místnosti nebo nad cvrkáním cvrčků. A díky mé obnovené živosti a zvídavosti najednou přicházela inspirace, nové myšlenky nebo nečekaná propojení. Zase jsem měl chuť psát, a bylo o čem. A k tomu se objevovala radost bez příčiny, radost z prostého vnímání, radost z bytí a chuť do života.

Myslím, že to byly především tyto okamžiky uvolněné mysli, které mě v dalších letech k meditaci přitahovaly a díky nimž jsem v meditační praxi pokračoval dál. Samozřejmě, meditovat, sedět v tichu a nic nedělat není vždy jen zářivé. Ty jasné chvíle vyvstávají na pozadí nudy, náročných pocitů a emocí nebo opakujících se zmatených myšlenek. Meditace dělá uvnitř mysli pořádek, a tak ty jasné momenty nezřídka přicházejí po vnitřních bouřích. Osvětlují však skutečnost, že naše mysl nebo nitro, chcete-li, je mnohem hlubší, širší, prostornější… Je schopna mnohem větší lásky, soucitu nebo radosti. A je v mnohem užším spojení s tím, co nás přesahuje, s celým bytím, s cvrčky na louce… To všechno je možná jen takový záblesk, okamžik nahlédnutí za oponu. Nemáme tušení, kdo jsme a jaký nesmírný pramen se v nás skrývá. V buddhismu se mluví o probuzení do plného potenciálu vlastní přirozenosti.

Tento pramen se ovšem neukáže, pokud svou mysl trochu neuprázdníme. Dokud si nepřestaneme na zaneprázdněnosti zakládat jako na tom těžkém koženém diáři a plést si ji s naplněností, produktivitou nebo úspěšným životem. Mysl je třeba uprázdnit, abychom mohli zažívat naplnění plynoucí jen ze samotné skutečnosti toho, že jsme, že žijeme. Uprázdnit ji, aby to, co je podstatné a vzácné, mohlo vyjít na světlo a růst. Dělat si volné chvíle, nudit se, lelkovat, meditovat, opouštět lpění na výkonu a zaneprázdněnosti.

„Chtěl bych dnes zahálet,“ píše Karel Čapek, „ne, chce se mi nechtít nic. Chce se mi – čeho vlastně? Ničeho; neboť to právě jest zahálka. Být jako kámen, ale bez tíhy. Být jako voda, ale bez zrcadlení. Jak oblak, ale bez pohybu. Být jako zvíře, ale bez hladu.“ Chtít nechtít nic a možná ani to ne, to je odpoutanost od našeho já, kterým často zmítají nejrůznější touhy nebo ho svazují připoutanosti. „Je to nepřítomnost všeho,“ píše Čapek dále o zahálce, „co člověka zaměstnává, zabavuje, rozptyluje, zajímá, zaneprázdňuje, trápí, těší, váže, vyžaduje, baví, nudí, okouzluje, otravuje, zabírá nebo zaneřáďuje; je to nic, zápor, neúčel, bezcíl, nevím už, jak to říci; zkrátka něco dokonalého a vzácného.“ Tady se otevírá nový a neznámý prostor, když odložíme nejrůznější vrstvy svého já, abychom se setkali… s čím vlastně? S tím svobodným širým prostorem, kterým jsme my sami a z něhož jde někdy až závrať.

V meditačním centru Plum Village ve Francii zenový mistr Thich Nhat Hanh zavedl do pravidelného denního řádu mnichů „líný den“. Lenost a nicnedělání se mu zdály natolik významné, že si v mnišském životě, který je orientovaný na rozvíjení bdělosti, moudrosti a soucítění, zasloužily své pevné místo. „Během líného dne dělejte, co můžete, abyste se udrželi v nicnedělání,“ píše Thich Nhat Hanh. „Zkuste nedělat vůbec nic. Je to těžké. Je to těžké, ale můžete se naučit novému způsobu, jak být. Máte za to, že když nic neděláte, plýtváte časem. Není to pravda. Váš čas je v první řadě pro vás, k tomu, abyste byli naživu, abyste byli klidem a mírem, abyste byli radostí a abyste byli milující.“ 

A tak teď zkuste nic nedělat a všímejte si, jak nicnedělání souvisí s mírem a láskou.