Mandaly podle C. G. Junga

Slovo mandala pochází ze sanskrtu a znamená kruh. V původním významu běží o posvátné kruhové obrazy, které mohou být namalovány, vytesány, ztvárněny plasticky, někdy i znázorněny pomocí tance. Známé jsou tibetské mandaly vysypávané barveným pískem, jež jsou brzy po svém zrodu rozmetány na znamení pomíjivosti všech jevů. V hinduismu a buddhismu (zvláště v jejich tantrických formách) se jedná o vizuální pomůcky k meditaci, avšak současně mandaly slouží i jako rituální obětiny. V tibetském buddhismu, kde se s jejich znázorněním a užíváním setkáváme nejčastěji, symbolizují vesmír, který je praktikujícími obětován buddhům, božstvům a bódhisattvům všech světových stran jako vyjádření oddanosti dharmě a nelpění na sobě a svém světě. Rituál obětování mandaly se tradičně praktikuje až stotisíckrát. I tuto duchovní praxi spojenou s kultickými mandalami lze interpretovat hlubinně psychologicky. Jungiánský psychoterapeut a buddhistický učitel v jedné osobě Rob Preece ve své knize Příprava na tantru píše, že „tato praxe je příležitostí k oproštění se od těch aspektů sebe sama, u nichž máme pocit, že když se jich vzdáme, ztratíme úplně všechno. (…) Obětní mandala také umožňuje vnímat světlé i stinné stránky, které pak můžeme nabídnout jako obětinu s pocitem přijetí.“ 

Obrazy z nevědomí

Mandaly hrají v hlubinné psychologii C. G. Junga významnou roli. Jakkoli se Jung věnoval s důkladností sobě vlastní i studiu tradičních východních mandal, pojem mandala de facto reinterpretoval. Podle Junga se mandaly neomezují pouze na východní tradice, ale jejich výskyt je univerzální. V evropské kultuře se s jistou obdobou mandal setkáme v křesťanském umění, a zvláště pak v alchymii, která Junga celý život fascinovala. 

Mandaly coby obrazy povstávají také spontánně z nevědomí, vynořují se v kresbách dospělých i dětí (a také v jejich snech), kteří se s jejich kultickým užitím nikdy nesetkali. Objevují se například ve stavech psychické disociace nebo dezorientace, často následkem traumatu, a lze je nalézt u lidí se schizofrenií. Podle Junga „přísný řád kruhového obrazu kompenzuje chaos a zmatek psychického stavu, a to tím, že konstruuje nějaký střed, k němuž je vše seřazeno, nebo nějaké koncentrické uspořádání neuspořádaného násobku, protichůdnosti a neslučitelnosti“. Právě tyto individuální mandaly Jung zkoumal ve výtvarných dílech svých pacientů a práce s nimi se stala integrální součástí jeho psychiatrické i psychoterapeutické praxe.