„Já také nevím, co bude,“ říká Bára, když jí vyprávím o svém strachu z toho, že nevím, co bude. „Mně ale stačí prostě dělat to, co je dobré, a díky tomu vytvářet dobré podmínky pro budoucnost, kterou neznám…,“ pokračuje. Věří na karmu, na to, že co člověk zaseje, v nějaké podobě zase sklidí. V tu chvíli je to pro mě překvapivý pohled. Tím nemyslím karmu, přestože nevím, co si o ní mám myslet, nýbrž to, že by se takto dalo uvažovat v situaci, kdy člověk zažívá velkou nejistotu. Moje mysl, která se do té chvíli zaobírala hlavně svou nejistotou, se zaraženě odmlčela a čeká. A já zatím přemýšlím nad tím, jestli by tohle přesvědčení mohlo být zdrojem důvěry i pro moji mysl, která by tak ráda věděla, co bude, a díky tomu se mohla cítit v bezpečí.

Jedu autem, na přechodu jedné poměrně nepříjemné silnice zastavuji neznámé paní, aby mohla přejít. Očividně je překvapená a má radost, že jí někdo konečně zastavil. Přechází silnici a hezky se usměje. Pár okamžiků naplněných milým setkáním… Asi za minutu, když se snažím zaparkovat na parkovišti, nacouvám do cizího auta a promáčknu mu přední nárazník. Vystupuji ven, omlouvám se řidiči, který se právě se svým autem chystal odjet, a říkám, že sepíšeme záznam o nehodě. Pán je úplně v klidu, usmívá se, chvíli zkoumá pomačkané plasty, pak sáhne do kufru pro velký klíč, lehne si pod auto a postupně se mu podaří plasty vymáčknout do původní polohy. Po srážce není téměř ani stopy, pán se chechtá a mumlá něco o tom, že si přece umíme poradit sami. Ještě jednou se omlouvám, děkuji mu a on vyráží svou cestou. Mně se uleví a jedu dál o něco opatrněji a pozorněji. A mé mysli nějak nedá nespojovat si ty dvě události dohromady. Tak přece jen existuje karma? Co zaseješ, to sklidíš?

Ať tak, či onak, jsme velmi úzce propojení se svým okolím, s druhými lidmi, s prostředím, nic není bez následků, nic není bez odezvy. Thich Nhat Hanh mluví o spolubytí, spolujsme. A já vlastně nevím, jestli mi někde běží otevřený účet, jestli to, co se děje v mém životě, je výsledkem mých předešlých činů, možná dokonce činů z předchozích životů. Představa odměny a trestu, jakýsi kosmický zákon zachování energie, mi vždy připadal trochu moc mechanický. Kde je v tom všem prostor pro tajemství, lásku a odpuštění? Ale věřím, že dělat něco dobrého je dobré samo o sobě. Nebo – jak píše Spinoza – štěstí není odměna za ctnost, štěstí je ctnost sama. 

Ale zpátky k tomu zasévání a sklízení. Oslovuje mě pojetí karmy, které ve své knížce Money, Sex, War, Karma předkládá filozof a zenový mistr David Loy. V jeho perspektivě není karma něco, co máme. Není špatná karma, která je důvodem toho, že procházíme něčím těžkým, nebo dobrá karma, která je příslibem budoucích odměn. Karma je naopak tím, čím jsme. A protože naše já je – jak z pohledu buddhismu, tak moderní psychologie – konstruktem naší mysli, jsou to naše vědomé volby, jež nás proměňují. „‚Já‘ re(konstruuji) sebe sama tím, co ‚já‘ záměrně dělám, protože ‚můj‘ pocit já je kombinací navyklých způsobů myšlení, pociťování a jednání,“ píše Loy. Jinak řečeno to, o čem mluvíme jako o svém „já“, je výsledkem návyků, které jsme si během života osvojili, což však zároveň znamená, že vědomým rozvíjením a opakováním nových vnitřních postojů můžeme toto „já“ proměňovat. Loy cituje verše neznámého autora:


Zasej myšlenku, sklidíš čin,

zasej čin, sklidíš zvyk,

zasej zvyk, sklidíš charakter,

zasej charakter, sklidíš osud.


A tak nejsme odměněni nebo potrestáni za to, co jsme udělali, nýbrž jsme odměněni nebo potrestáni tím, kým jsme se stali. To, kým se svými rozhodnutími a jednáním stáváme, to, jaké návyky utvářejí naše „já“, samozřejmě plně nedeterminuje to, co se nám v životě přihodí, ale významným způsobem ovlivní to, co se bude dít a jak na to budeme reagovat. Staneme-li se někým jiným, promění-li se naše mysl, promění se také to, jak budeme svět vnímat a zakoušet. Spolu s tím se promění rovněž to, jak se ke světu budeme vztahovat a jak se zase svět bude vztahovat k nám. „Čím více bude mé jednání motivováno štědrostí, milující laskavostí a vědomím vzájemné propojenosti,“ píše Loy „tím více se mohu uvolnit a otevřít se světu.“ 

A právě tohle uvolnění a otevření se životu potřebuje moje mysl ve chvílích nejistoty, protože cítím-li se v základu v bezpečí, mohu být teď a tady, žít dny tak, jak přicházejí. A tak si také nedělat přílišné starosti o to, že nevím, co bude, a zkrátka jen zasévat malá semínka a pečovat o svoji vnitřní zahrádku, abych jednou mohl sklízet plody nebo odpočívat v jejím příjemném stínu.

Šimon Grimmich

Autor je básník a učitel meditace.