Co je to domov? Výzva nespočívající pouze v určení místa pobytu, ale celé naší existence. Jako by byla v mnohém naléhavější než dříve. V minulosti byl ideál domova spojen s touhou po přežití. V průběhu dějin se přetavoval do obrazu pohodlného útočiště, v němž nám není zima, kde je co jíst, kde můžeme něco budovat a rozvíjet. Jak je to s domovem v době nadbytku? A také v době migrační, finanční, klimatické a ekologické krize, válečného stavu či pandemie?

Pevné hranice nás chrání před nepřízní a nepřátelstvím. Stěny tvoří krunýř, kontejnují nás. Pojem kontejnování v psychoterapii odkazuje ke zkušenosti s pocitem bezpečí ve fyzickém i emocionálním smyslu. Psychologové tuto zkušenost spojují s narozením a se vztahem mezi matkou a dítětem. Stěny ale mohou znamenat konkrétní zdi v bytě nebo domě. Mohou být tenké a pak se nám hlasité kašlání sousedky nesnesitelně vrývá pod kůži. Zatloukání hřebíků za stěnou může narušovat náš klid podobně jako nezájem matky a umenšovat naši víru v sebe a ve spravedlivý svět. 

Domov je také místem návratu. Umožňuje nám vydat se na cestu a vrátit se v jakémkoli stavu zpět. Přístav domova utváří naši psychiku a společnost. Je domov vždy odpovědí na otázku „kde“, „jak“, „s kým“, „proč“ nebo „kdy“? Jedná se vždy o umístitelnou představu? Domov přece nemusí být fixním, pevným, stálým, neměnným místem. Domov si nejčastěji spojujeme s bytem či domem. V rámci intimního obývaného místa, kde nacházíme klid a bezpečí, ale můžeme jít i dál, ke skříňkám, krbům, knihovnám, koutům, půdám, sklepům. Domov však může být také karavan, vagon, zahrada, hřbitov. Loď plující mořem se může paradoxně stávat místem bez místa. Proměňovat se nemusí pouze místo, ale i jeho význam od chvíle, kdy daný prostor s někým sdílíme. Například se spolužáky na vysoké škole, abychom ušetřili za nájem a užili si legraci, nebo s partnerkou a dětmi, abychom budovali rodinu. 

Domov představuje celistvé bytí, ne jen architektonický fakt. Vytvoření domova, zdomovění či udomovění neznamená pouhé převzetí klíčů od čtyř stěn pod střechou, ale vpuštění sebe, své fantazie, spokojenosti. Přeměna světa, přimění světa, aby na sebe vzal formu, která je naše, jež odpovídá našim potřebám, spočívá v privilegiu domova. Když zevnitř svého domova zavřu dveře, rozprostře se kolem mě svět bez hranic. Už nejsem úředník či trenér fotbalových elévů. Jsem kýmkoli, kým chci být, kým si dovolím být, případně kým mi dovolí být osazenstvo domova, osazenstvo spolupatření a spolunáležení prožívající se mnou můj intimní čas. Doma můžu hrát počítačové hry, chodit ve spodním prádle, házet ponožky do trouby, krmit rybičky paprikou. Doma ležím na posteli a za zavřenýma očima přehrávám scénáře, v nichž zachraňuji princezny nebo investuji prostředky, na které nikdy nedosáhnu. Doma mě nikdo neotravuje. 

Žitou realitu si tvoříme. Přestože fenomén domova ztělesňuje životní nutnost, není zdaleka jednoduchý. Společnost, kultura, výchova také formují naši žitou realitu. 

Neexistuje žádné jiné místo jako domov. Do domova se rodíme. Ať má jakékoli kvality, ať je líbivý, či odpuzující, je náš, utváří nás. S měnícím se hodnotovým žebříčkem se může měnit i náš pocit domova. V některých fázích života můžeme chtít domov živý, přeplněný, v jiných můžeme toužit po prostornosti nebo útulnosti. 

Role osobnosti může být zásadní. Co znamená cítit se jako doma, pohodlně, domovsky, intimně, družně, bezpečně? Cítíme se tak v rodině, sousedství, ve městě či ve své zemi? Prahneme stále po domově, nebo se v době digitálního nomádství domov přežil? Co na druhou stranu znamená „opustit domov“? Jakou roli zde sehrává dobrovolnost a jakou vynucení dané ekonomickou situací, přírodní katastrofou, dopady činnosti člověka nebo pocity nepatřičnosti, kdy už nás nějaké místo neoslovuje a nejraději bychom z něj nadobro zmizeli? 

Domov je místo, kde jsme přijímáni. Máme všichni právo na takové místo, na pocit bezpečí? Pokud ano, lze někoho z takového místa vyloučit? V jakém případě? Vidíme, že domov je mnohorozměrný prostor vyžadující mnohorozměrné odpovědi.

Některé prostory nás přitahují. Stávají se příbytkem, podobně jako se příbytkem může stát naše duše či niterný svět. Nemusíme se ocitnout ve vězení, abychom se cítili nesvobodně a útěchu hledali ve vnitřním životě či v tvorbě jako básník Ivan Martin Jirous v Labutích písních nebo Václav Havel v Dopisech Olze.

Kdy si můžeme říct, že se na daném místě cítíme doma? Jaké podmínky je třeba naplnit, jaké kvality je třeba zažít? S pokračujícím časem se v nás vrství zážitky a zkušenosti – radosti a smutky nám měkkou dekou vystýlají naši ulitu na míru. Americký spisovatel Henry David Thoreau si před osamělými domy, které potkával na venkově, říkával, že by v nich mohl spokojeně žít, neboť v nich viděl pouze jejich přednosti, nikoli nevýhody. Ještě do těch domů nevnesl své mrzuté myšlenky a prozaické zvyky, ještě nepokazil krajinu. George Orwell se zmiňoval o tom, že kdo kontroluje minulost, má pod kontrolou i budoucnost. Když se nám podaří ovlivňovat či mít pod kontrolou svůj domov, své bezpečí, můžeme se snadněji vztahovat ke své budoucnosti a také ji ovlivňovat. 

Adam Táborský