Nevím. Nikdo neví

René jsem poznala jako „živou knihu“ během projektu hnutí Amnesty International. Obě jsme chodily do škol nebo třeba za zaměstnanci do firmy IKEA vyprávět v rámci sociálních projektů své životní příběhy. René s několika diagnózami psychických onemocnění a se začínající roztroušenou sklerózou, ovšem stále se snažící žít běžným životem. Lesba v registrovaném partnerství, činná v církvi. Na takový příběh bylo dvacet minut „živého“ vyprávění málo. A také se u stolku, kde René seděla, vždycky udělala fronta – ostatní její osud zajímal, doptávali se. René pak začala se svou ženou chodit do mé farnosti. A já zase za ní na návštěvy, když už moc chodit nemohla nebo ji přemohly deprese. Vždy, když jsem od ní odjížděla, jsem se v duchu ptala, jestli ji ještě uvidím – natolik byl její stav vážný, nebo mi to tak tehdy aspoň připadalo. 

Pak se ale stalo něco, co bych se nebála nazvat zázrakem. René mi napsala zprávu o svém rozhodnutí podstoupit změnu pohlaví. Stát se mužem. Rozhodnutí u ní zrálo, musela se k němu dobrat skrze vrstvy své psychiky, sebrat odvahu říct to rodičům, získat dobrozdání lékařů. Ale od té doby jako by její různé zdravotní, psychosomatické obtíže začaly ustupovat. Všechna vyšetření dopadla dobře a po několika letech je dnes z René muž. On i jeho žena dál občas chodívají na bohoslužby. Milující se pár, jenž společně sdílí dobré i to těžší v životě, pár, který ráda vidím a stejně jako všem ostatním v kostele jim vždycky požehnám.

Čas od času dostanu, většinou od někoho, kdo si hledá cestu k víře, otázku, jestli je Bůh muž, nebo žena, nebo co vlastně je? Jak si ho představit, personifikovat? Případně se mi lidé svěřují, že rozhodně „nevěří v nějakého dědečka na obláčku v nebi“. Ani já ne! Už jsem si také vyslechla pár poznámek o tom, že křesťanství působí navenek jako velmi maskulinní náboženství a že tato genderová nevyrovnanost může na duchovní cestě představovat bariéru.

Jsem vlastně na jednu stranu ráda za to, že se nad Bohem a jeho podobou lidé zamýšlejí. Že je nenechává chladnými. Na druhé straně si ale uvědomuji, jak je cesta k víře plná různých nástrah a myšlenkových pastí. Bůh není ani muž, ani žena. Jeden z výkladů spojuje pojmenování Bůh se slovem bhaga, což znamená „jest bohatý a velkorysý“. On, ona, či ono? Je to jedno. Je to jednota. Bůh je tajemství. Ale člověk nemá tajemství rád. My si potřebujeme všechno vysvětlit, představit, popsat a zaškatulkovat. Možná i proto ty otázky, jak to vlastně s Bohem je.

Nevím. Nikdo neví. I když se mnohdy mnozí tváří, že vědí. Náš pohled, naše představy, naše odpovědi – to všechno je jen a jen lidská, tedy omezená perspektiva. A ta není vším. Je tu ještě právě ta perspektiva Boží. To, co přesahuje naše definice a obrazy. To, co je za nimi. Na to myslím, když vidím René. Na její – jeho cestu. S respektem k jedinečnosti každého člověka, s úctou k odvaze tu vlastní cestu hledat, jít po ní a neztratit víru. A že by to nemuselo být ani tak těžké, víru ztratit, pokud by se člověk řídil rétorikou mnohých náboženských fundamentalistů. O tom se snad ani nemusím, a hlavně nechci rozepisovat…

(Pozn.: jméno René je fiktivní, příběh nikoli.)