Kdo jsem?

Psycholog Eduard Bakalář kdysi užíval hru, ve které lidé desetkrát odpovídali na otázku „kdo jsem“ a jejich odpovědi se zapisovaly na lístky, každá zvlášť. Deset popsaných lístků pak tvořilo výklad „identity“ daného člověka. Možná víte, co byste psali vy. Mohl by to být souhrn rolí (matka, syn), představ (objevitel) a přání (dobrý otec, dobrý běžec). Úspěšné utvoření identity je předpokladem pro zdravou osobnost, která je schopna milovat a pracovat, je obdařena odolným egem, je tvořivá a dokáže kompenzovat pocity nedostatečnosti. 

Erik Erikson a potíže s identitou

Podle tvůrce stadií psychického vývoje Erika Eriksona je cílem adolescence – období od dvanácti do osmnácti let – vytvoření identity ega. Pokud je tento proces neúspěšný, vyvine se identita nejasná, difuzní. Možná není divu, že sám autor měl s identitou potíže. Mladý Erikson dlouho nevěděl, že jeho otec je nevlastní, přičemž otec biologický byl nejistý. Erik si kladl otázky, kdo je a co má v životě dělat. Ačkoli měl židovský původ, příliš „židovsky“ nevypadal – byl vysoký, modrooký a světlovlasý. V dětství byl některými dětmi škádlen, že je Němec, jinými, že je Žid, jeho příjmení Homburger, které měl po nevlastním otci, bylo komoleno na hamburger, a tak si ho Erik později změnil na Erikson. Konvertoval ke křesťanství. I když nevlastní otec chtěl, aby studoval medicínu, Erik jezdil po Evropě jako umělec, cestoval, procházel krizí identity, nechal se analyzovat Annou Freud a svůj celoživotní zájem – psychoterapii – objevoval teprve postupně. Jeho národní identita byla nejistá – vyrůstal v Německu, bydlel ve Vídni, cestoval po Evropě, před Hitlerem emigroval do Dánska (jeho matka byla Dánka) a později do USA, kde mimo jiné studoval indiánské kmeny v Jižní Dakotě a Kalifornii. Je popisován jako dánský německo-americký dětský psychoanalytik, občanství měl německé a americké. Přes životní složitosti však vytvořil dílo, za které je oceňován, a je pokládán za dvanáctého nejvlivnějšího psychologa dvacátého století. 

Když jsme před několika lety s profesorem Ivanem Rektorem z CEITEC (Central European Institute of Technology) prováděli v České republice výzkum u tří židovských generací v porovnání s českými a respondenti mohli svoji národní identitu popsat, všechny tři židovské generace vytvářely více identit než čeští účastníci (nejstarší židovská generace přeživších holocaust uváděla jedenáct identit, druhá dvacet a třetí šestnáct; nejstarší česká generace pět, druhá dvanáct a třetí třináct). Možná není divu, že židovská identita „může být hutná nebo tenká, slabá nebo silná, virtuální, symbolická, založená na osu­du, založená na vlastní definici, vnucená zvenčí, sekulární, ná­boženská, hybridní, v pohybu, vázaná na několik národů nebo označená jako emigrantská, československá, česká nebo sloven­ská“, jak píše Alena Heitlinger ve své knize o českých a slovenských Židech po roce 1945… 

Nicholas Winton a Anna Freud

Identita může – ale nemusí – být výrazně otřesena v případě historických traumat. Britský film Jeden život z roku 2023 popisuje úsilí britského mladého muže Nicholase Wintona, který krátce před druhou světovou válkou dal místo zimní dovolené ve švýcarských horách přednost Praze zaplavené uprchlíky, aby evakuoval děti před nacistickou okupací. Byl úspěšný, zachránil několik set dětí. Poslední vlak, v němž bylo dalších dvě stě padesát dětí, však v den počátku války odjet nemohl a většina těchto dětí zahynula – přežily pouze dvě. „Wintonovy“ děti, které se do Británie dostaly a těžkosti přečkaly, dosáhly dospělosti bez svých biologických rodičů, kteří převážně zemřeli. Ne všechny tyto děti později věděly, kdo byl jejich zachránce. Z 669 zachráněných nebylo 370 „Wintonových“ dětí dohledáno a je možné, snad i pravděpodobné, že o svých kořenech věděly málo nebo nalezly nové. 

Po druhé světové válce zůstalo obecně mnoho sirotků. Děti, které přežily koncentrační tábor Terezín, byly zpočátku přemístěny do českého prostředí a dobře živeny. Po měsíci byly tři stovky z nich poslány do Anglie jako součást dětské skupiny starších dětí a adolescentů, kteří přežili holocaust. Mezi těmito dětmi bylo i šest malých, které ztratily matku většinou při narození a o které se v Anglii starala Anna Freud se spolupracovníky. Děti byly zpočátku přecitlivělé, neklidné, agresivní, těžko ovladatelné. Adaptovaly se jen postupně.