Zranitelnost jako klíč k srdci

Pracovně bych zdravou spiritualitu definoval jako vědomou péči o hloubku života a jeho přesah. V tomto smyslu není nikdy zcela oddělena od každodennosti, zahrnuje péči o ducha, duši i tělo. Nemá být únikem ze skutečnosti, ale spíše nalezením jejího středu. Evangelický teolog Dietrich Bonhoeffer napsal, že „kostel nestojí na kraji, ale uprostřed vesnice“ a „Bůh je uprostřed života“. Mahájánový buddhismus učí, že nirvána se nachází v srdci samsáry. 

Americký teolog Matthew Fox ve svém díle předkládá čtyři cesty, které by každá zdravá spiritualita měla obsahovat: cesta vděčnosti a zázraku života (via positiva), cesta ticha a vědomí utrpení (via negativa), cesta tvořivosti a krásy (via creativa) a cesta soucitu a spravedlnosti (via transformativa). Rovnováha těchto cest tvoří základ zdravé spirituality, ať už náleží k jakékoli tradici, nebo je nenáboženská. 

Fundamentalismus a ezoterika

Existují ovšem i spirituality nezdravé, některé z nich v lepším případě přivádějí své stoupence do říší klamu, v horším mají destruktivní účinky na život. Schematicky lze tyto spirituality rozdělit do dvou protilehlých směrů. Na jednom pólu se objevují náboženské fundamentalismy vyznačující se rigidností, puritánstvím a v extrémní rovině i násilím. 

Problematičnost tohoto typu duchovnosti vystihl psychoterapeut Thomas Moore: „V rozčarovaném světě navzdory skutečnosti, že podporuje morálku a věnuje se sociálně prospěšné činnosti, náboženství samo sebe vyčleňuje z každodenního života a je posedlé svým vlastním druhem víry a morální čistoty. V takovém případě si lidé, kteří zamořují naše řeky a oceány a vykořisťují dělníky a celé rodiny, s klidem mohou neděli co neděli chodit do kostela a stavět na odiv své neotřesitelné morální hodnoty, a přesto nemají ponětí o vodě, o zemi, o lidském společenství. Na tomto náboženství, které podporuje psychotické rozštěpení osobnosti, je něco od základu špatného. Člověk si s ním připadá morálně bezúhonný, protože slepě zbožňuje morální principy, které mají pramálo společného se světem, v němž žije, a současně páchá odporné činy, jež v zásadách jeho rozčarované morálky nejsou uvedeny jako hříchy.“ 

Na druhém pólu najdeme povrchní a snivé druhy ezoteriky, které vulgarizují mystické a magické nauky, plodí fantasmagorie odtržené od světa a často si libují v konspiracích. Vyznačují se odporem k intelektu, vědě a leckdy i zdravému rozumu. Místo duchovního rozvoje vedou své adepty k vnitřnímu zmatku a také potvrzování vlastní důležitosti, neboť jejich měřítka jsou spíše vágní a subjektivistická. To samozřejmě neznamená, že všechny formy ezoterismu jsou nebezpečné, tak jako všechny formy tradiční religiozity nejsou nepřátelské životu.